[Lidice-Austausch]: Tschechische Originalversion
I.
Vše minout a zapomenout!
Vracíme se na místo činu.
V noci se mi zjevil Janus,
vtesán božím majzlíkem do krajiny
díval se dvěma směry.
Vpředu žádná budoucnost,
vzadu ochcaná psí kost.
Červen je nejkrutější měsíc,
pojď ke mně blíž,
řekla jsi někdy kolem jedenácté v noci.
Vzpomínáš na kvílivý vítr,
jenž nás strhával k zemi.
Poprvé jsem slyšel ženu takhle výt
a stromy se nakláněly v té šílené, shořelé noci,
ve které stále štěkali psi.
Jak se mohu zachumlat do peřin?
Jak ještě mohu klidně spát?
V hlavě neustále pískají dětské, prosebné hlásky:
Pošlete nám aspoň kůrky pro králíky,
máme hlad!
Jak tohle mohu zapomenout?
Vyji!
osaměle,
můj hlas je obrácen dovnitř.
Je třeba zvednout plachty,
vyrazit kolem útesů na širé moře.
Je třeba naslouchat větru
Je už nejvyšší čas!
II.
V krátkých únorových dnech projížděl každé ráno motoráček
mezi akáty na protilehlé stráni
a já choval v náručí svého prvorozeného syna,
jehož jméno zní:
Ten, který nosí Ježíše.
Vracíme se na místo činu?
Domem proběhlo kotě, když němečtí majitelé
vylévali betonovou podlahu.
Muselo proběhnout sklepem,
neboť v chodbě do prádelny jsou drobné otisky,
beton v hlavní chodbě bylo ťápotami netknutý
a další jsou dodnes na schodech vedoucích k půdě.
Byl to mourek, švarcík nebo vajska?
Mrňavý kocourek? Vrnivá číča?
V našem domě kočky pak už nikdy nežily.
Kojila jsi a já ti líbal ramena.
Opičí obličej vypadá jak novorozeně.
Naposledy jsem tě viděl, když jsi byla těhotná,
řekl a zapálil si cigaretu.
Červen je nejkrutější měsíc,
rodí růže z mrtvé země,
mísí vzpomínku s touhou.
III.
Moje babička, Margit Fischer,
chodila za války přes hranice pašovat čokoládu.
Matka jí k tomu ušila speciální spodničku
plnou podélných skrytých kapes.
Financové ji často chytli a řekli jí: „Vrať se domů!“
„Ale za to dostaneme v Čechách chleba,“ odvětila.
Od zlého člověka si pes kůrku nevezme.
V srpnovém vedru se jí čokolády roztekly
a hnědé stružky se plazily po jejích opálených lýtkách.
Vielleicht hat sie gescheißt!, křikly děti ve vsi.
Dnes bych tu čokoládu lízal.
Z mlhy se rodíme jako černobílé postavy,
vracíme se na místo činu.
Rozumíš mi, rozumíš?
Kde hledáš mé šlachovité srdce,
když s čerty tančím na mlýnském kole,
když s osly na čepu roztáčím čarovnou krajinu,
když s démony plivu oheň do prohlubní skal,
když s pašeráky kulhám přes hranice,
když s pytláky střílím kouzelnými kulkami jeleny se zlatými parohy,
když s dávnými poutníky usínám na mezích a probouzím se o sto let později,
když s hokynářkami putuji od trhu k trhu a prodávám pentle, pentličky…
IV.
Žena s výrazem kočky ve tváři
usedla na bobek na bahnitém břehu říčky
něžně pokládá oválný bochník mezi kamínky
a malým nožíkem kutá ve střídě, po několika hodinách mi
podává minituaturní Panenku Marii s Ježíškem v náručí,
společně ji dáváme do malé niky ve skále.
Tu malou obětinu,
za nás,
za trápené děti,
za všechno, co nelze zapomenout,
a mravenci vyrážejí na zteč…
V.
Zvukem šalmaje můžeš přivábit velrybu.
Buď ke mně pokojná, mateřská noci!
Bodni, černý trne!
Tvůj vidlicovitý tvor z větvoví
líbá kosti mé…
Kam jsi se vypravila zkapalněná?
Četl jsem písmo hvězd a vyluštil tvou tvář.
Volali v lesích:
Bludníčku! Světluško!
Samota osvěžovala.
Oranžové, usekané ruce borovic leží
jak protézy na jehlicích ježků.
Dětské ruce lesa?
Prosebné utržené ruce v modlitbě?
Strnulé ruce.
VI.
Zjevil se mi strnulý muž,
mluvil trochu důraznějším hlasem.
Pohlédl jsem na jeho vyhrnuté rukávy
a kostnaté, pokaňkaté ruce,
prý viděl skrz zdi,
z té druhé vesnice, co se odehrává v těch nízkých domech naproti.
Naproti byly přece?
Lidice.
Muž mluvil stále stejně s vytřeštěnými očima,
jež jsou viditelné pouze ve tmě.
scéna 1: muž v uniformě mlátí dívku koženým bičem
scéna 2: matka se modlí ve vedlejší místnosti
scéna 3: mučený stařec vyje skrz šedivou houštinu vousů na měsíc
scéna 4: utrápené velké oči dítěte zírají do prázdna
scéna 5: nějaké ruce přivazují ženu pouty ke vchodu kostela
Vlastní bolest se mu scelila s tou cizí,
do koberce vylkal velký koláč.
Šeptá mi jako snící:
koleje, ranžír, švele,
krajina, rapír, nebe.
VII.
Můj milý příteli,
když jsem se narodil,
můj přelud usedl na kolébku.
Kdybyste ho náhodou potkali na náměstí,
spatříte ten zvláštní
rázovitý zjev.
V čase dobytčího moru na něm visí těžký zvon,
zadek je smolnatý, borovicový pařez.
Zadrž dech!
Zaříkávání na okraji vesmíru:
Die Rabenmutterliebe,
die ich mit Butter liebe.
IX.
Byl jsem náhle hrozně starý,
pod kůží mi prosvítaly kosti.
V noci ke mně přišla
žena s plochými lícemi,
hnědovlasá, lítoboká, bez očí.
Ta, která rodí živé vidoucí kočky paměti.
Ta, která ti stahuje víčka reality.
Ta, která ti svítí na cestu jako svíčka.
Ta, které jsem zpíval svítáníčka,
zamotán v mucholapce jejího objetí
s velkou plující rybu po svém boku,
v jejích šupinách jsem viděl odraz dávné události.
a já se náhle ocitl na okraji hořící vsi…
[Lidice-Austausch]: Tschechische Originalversion
I.
Vše minout a zapomenout!
Vracíme se na místo činu.
V noci se mi zjevil Janus,
vtesán božím majzlíkem do krajiny
díval se dvěma směry.
Vpředu žádná budoucnost,
vzadu ochcaná psí kost.
Červen je nejkrutější měsíc,
pojď ke mně blíž,
řekla jsi někdy kolem jedenácté v noci.
Vzpomínáš na kvílivý vítr,
jenž nás strhával k zemi.
Poprvé jsem slyšel ženu takhle výt
a stromy se nakláněly v té šílené, shořelé noci,
ve které stále štěkali psi.
Jak se mohu zachumlat do peřin?
Jak ještě mohu klidně spát?
V hlavě neustále pískají dětské, prosebné hlásky:
Pošlete nám aspoň kůrky pro králíky,
máme hlad!
Jak tohle mohu zapomenout?
Vyji!
osaměle,
můj hlas je obrácen dovnitř.
Je třeba zvednout plachty,
vyrazit kolem útesů na širé moře.
Je třeba naslouchat větru
Je už nejvyšší čas!
II.
V krátkých únorových dnech projížděl každé ráno motoráček
mezi akáty na protilehlé stráni
a já choval v náručí svého prvorozeného syna,
jehož jméno zní:
Ten, který nosí Ježíše.
Vracíme se na místo činu?
Domem proběhlo kotě, když němečtí majitelé
vylévali betonovou podlahu.
Muselo proběhnout sklepem,
neboť v chodbě do prádelny jsou drobné otisky,
beton v hlavní chodbě bylo ťápotami netknutý
a další jsou dodnes na schodech vedoucích k půdě.
Byl to mourek, švarcík nebo vajska?
Mrňavý kocourek? Vrnivá číča?
V našem domě kočky pak už nikdy nežily.
Kojila jsi a já ti líbal ramena.
Opičí obličej vypadá jak novorozeně.
Naposledy jsem tě viděl, když jsi byla těhotná,
řekl a zapálil si cigaretu.
Červen je nejkrutější měsíc,
rodí růže z mrtvé země,
mísí vzpomínku s touhou.
III.
Moje babička, Margit Fischer,
chodila za války přes hranice pašovat čokoládu.
Matka jí k tomu ušila speciální spodničku
plnou podélných skrytých kapes.
Financové ji často chytli a řekli jí: „Vrať se domů!“
„Ale za to dostaneme v Čechách chleba,“ odvětila.
Od zlého člověka si pes kůrku nevezme.
V srpnovém vedru se jí čokolády roztekly
a hnědé stružky se plazily po jejích opálených lýtkách.
Vielleicht hat sie gescheißt!, křikly děti ve vsi.
Dnes bych tu čokoládu lízal.
Z mlhy se rodíme jako černobílé postavy,
vracíme se na místo činu.
Rozumíš mi, rozumíš?
Kde hledáš mé šlachovité srdce,
když s čerty tančím na mlýnském kole,
když s osly na čepu roztáčím čarovnou krajinu,
když s démony plivu oheň do prohlubní skal,
když s pašeráky kulhám přes hranice,
když s pytláky střílím kouzelnými kulkami jeleny se zlatými parohy,
když s dávnými poutníky usínám na mezích a probouzím se o sto let později,
když s hokynářkami putuji od trhu k trhu a prodávám pentle, pentličky…
IV.
Žena s výrazem kočky ve tváři
usedla na bobek na bahnitém břehu říčky
něžně pokládá oválný bochník mezi kamínky
a malým nožíkem kutá ve střídě, po několika hodinách mi
podává minituaturní Panenku Marii s Ježíškem v náručí,
společně ji dáváme do malé niky ve skále.
Tu malou obětinu,
za nás,
za trápené děti,
za všechno, co nelze zapomenout,
a mravenci vyrážejí na zteč…
V.
Zvukem šalmaje můžeš přivábit velrybu.
Buď ke mně pokojná, mateřská noci!
Bodni, černý trne!
Tvůj vidlicovitý tvor z větvoví
líbá kosti mé…
Kam jsi se vypravila zkapalněná?
Četl jsem písmo hvězd a vyluštil tvou tvář.
Volali v lesích:
Bludníčku! Světluško!
Samota osvěžovala.
Oranžové, usekané ruce borovic leží
jak protézy na jehlicích ježků.
Dětské ruce lesa?
Prosebné utržené ruce v modlitbě?
Strnulé ruce.
VI.
Zjevil se mi strnulý muž,
mluvil trochu důraznějším hlasem.
Pohlédl jsem na jeho vyhrnuté rukávy
a kostnaté, pokaňkaté ruce,
prý viděl skrz zdi,
z té druhé vesnice, co se odehrává v těch nízkých domech naproti.
Naproti byly přece?
Lidice.
Muž mluvil stále stejně s vytřeštěnými očima,
jež jsou viditelné pouze ve tmě.
scéna 1: muž v uniformě mlátí dívku koženým bičem
scéna 2: matka se modlí ve vedlejší místnosti
scéna 3: mučený stařec vyje skrz šedivou houštinu vousů na měsíc
scéna 4: utrápené velké oči dítěte zírají do prázdna
scéna 5: nějaké ruce přivazují ženu pouty ke vchodu kostela
Vlastní bolest se mu scelila s tou cizí,
do koberce vylkal velký koláč.
Šeptá mi jako snící:
koleje, ranžír, švele,
krajina, rapír, nebe.
VII.
Můj milý příteli,
když jsem se narodil,
můj přelud usedl na kolébku.
Kdybyste ho náhodou potkali na náměstí,
spatříte ten zvláštní
rázovitý zjev.
V čase dobytčího moru na něm visí těžký zvon,
zadek je smolnatý, borovicový pařez.
Zadrž dech!
Zaříkávání na okraji vesmíru:
Die Rabenmutterliebe,
die ich mit Butter liebe.
IX.
Byl jsem náhle hrozně starý,
pod kůží mi prosvítaly kosti.
V noci ke mně přišla
žena s plochými lícemi,
hnědovlasá, lítoboká, bez očí.
Ta, která rodí živé vidoucí kočky paměti.
Ta, která ti stahuje víčka reality.
Ta, která ti svítí na cestu jako svíčka.
Ta, které jsem zpíval svítáníčka,
zamotán v mucholapce jejího objetí
s velkou plující rybu po svém boku,
v jejích šupinách jsem viděl odraz dávné události.
a já se náhle ocitl na okraji hořící vsi…