[Lidice-Austausch]: Tschechische Orginalversion von "Kreuzweg für Lidice"
I.
Ta širá, mírně zvlněná krajina se přede mnou rozprostírá do přehledné dálky; jen tu a tam její zřetelné linie vystavující se paprskům letního slunce naruší shluk keřů. Na obzoru končí utnutá něžnou oblinou hřbetu kopce.
Hebký travnatý koberec protkaný drobnými hlavičkami lučního kvítí rozhýbaly líně se sunoucí stíny oblaků. Vypadá to skoro, jako by se přede mnou ta krajina převalovala - jako mladičká dívka nesměle zkoušející sílu svých půvabů. A já jim podléhám a se zatajeným dechem se nechávám zlákat jejím vábením – sejdu z cesty a vstupuji do té panenské krajiny, toužím s ní splynout, stát se její součástí. Svézt se na zem, do trávy, do té svěží a voňavé náruče, a se založenýma rukama pozorovat blankytnou modř nebe, a přitom se těšit z trylků rychle přelétajících vlaštovek a spokojeného vrzání cvrčků.
Jednomu by se zrovna chtělo nechat se ukonejšit panenskou nevinností, kterou na té širé pláni vykouzlil slunný letní den. Jeden by skoro zapomněl, že to, co se před ním rozprostírá, je krajina Lidic.
Že ta panenskost je vylhaná, promyšleně a pečlivě vytvořená desítkami smrtonosných paží.
Že místo nevinné dívky před ním leží těžce zkoušená žena, z jejíž náruče vytrhli život.
Krajina potratu.
II.
V té krajině stojí osamělá hrušeň.
Jsem hrušeň.
A jsem už víc než stoletá.
Vypadám seschlá, zkroucená, nejsem ani příliš veliká. Takhle jsem vypadala vždycky a věřte nebo ne, zrovna té svojí nanicovatosti vděčím za to, že tu stojím pořád. Vržu, a svým tichým hlasem tak podávám svědectví – jsem na tomto místě poslední lidický život. Jsem jediná, která tu přečkala desátý červen roku 1942. Jsem historie.
III.
Ten den pro Lidické začal jinak než pro obyvatele ostatních vesnic nebo měst protektorátu. Začal tiše a plíživě, v mnohosti těl německých vojáků, kteří se rozprostírali tmou a pomalu obkličovali vesnici. Těsně po půlnoci zažívaly Lidice poslední minuty klidného spánku. V domě u Suchánků se vzbudili, když k nim z ulice dolehly zvuky. Pan Suchánek, cukrář a autor vyhlášené kuchařky, zatím nechal rodinu spát. Myslel, že není nutné ji alarmovat. Znervózněl až ve chvíli, kdy nad hlavou uslyšel zběsilé klepání. O patro výš v pronajatém pokojíku bydlel Gustav Pospíšil, invalida z první světové války, jehož dřevěná noha najednou poplašeně klepala v nikdy neslyšeném rytmu doprovázená dusotem mnoha těžkých bot. Krátce po třetí ranní přišli i k nim. Suchánkovi, kteří mezitím vzbudili své dvě dospívající dcery, s nimiž nervózně seděli kolem kuchyňského stolu, se vzájemně uklidňovali – nic neprovedli, jde zřejmě jen o nějakou rutinní kontrolu, prohlídky teď po atentátu na Heydricha nebyly nic zvláštního.
Měli se sbalit na tři dny, půjdou prý k výslechu.
A co bude se zvířaty? Kdo je nakrmí?
My se o ně postaráme, zněla odpověď.
IV.
Ještě se ani nerozednilo. Nad obzorem se dal jen tušit dlouhý světlý šlem úsvitu, vesnice už ale dávno nebyla utopená ve tmě. Svítilo se u Suchánků a i okna okolních domků zářila. A přitom ještě zdaleka nenastal čas, kdy se lidičtí muži vypravovali do práce do nedalekých kladenských železáren, ženy obstarávat drobná hospodářství, děti do školy. Přesto byla vesnice na nohou.
Suchánkovy s dcerami Miluškou a Jarkou, Gustava Pospíšila a manžele Nové, kteří měli u Suchánkových pronajatý pokojík do doby, než si dostaví vlastní domek, s jejich pětiletou holčičkou, vedli na náves. Tam je rozdělili, ženy odvedli do lidické školy, muže na statek Horákových.
Nikdo pořád nevěděl proč.
V.
Ticho.
Ticho před bouří.
Ženy sedí v tělocvičně kladenského gymnázia, kam je za rozbřesku kvapem převezli. Jsou zavřené za dveřmi, skrz něž není pořádně nic vidět, a čekají. Děti se ještě před chvílí choulily u jejich kolen, ale když se tak dlouho nic nedělo, zabraly se do svých her a napjatou atmosféru občas prořízne jejich výskot.
Muži stojí jeden vedle druhého, namačkaní ve stodole statku rodiny Horákových, a nervózně přešlapují. To je určitě kvůli tomu, že Horákovic syn utekl do Anglie k letectvu, nese se prašným vzduchem stodoly. Proč by jinak Horákovy a Stříbrné, jejichž kluk je prý u letců taky, odvezlo gestapo? A oni? Oni tu jen čekají na nějaký výslech, zanedlouho bude jistě po všem.
Občas se ozve přidušený kašel, tu a tam vzrušený hovor.
Většinu času ale muži poslouchají, co se děje venku.
Dusot rychlých kroků, občas křik, nejčastěji ale strohé povely, jejichž významu nerozumí.
A pak zase ticho.
Kostel toho dne polední nevyzvání.
VI.
Muži netuší, že jejich ženy a děti už v Lidicích nejsou. Motory nákladních aut, jimiž je vojáci odváželi do Kladna, k nim mezi zdi statku nedolehly, a nikdo s nimi stále nemluví. Když už se někdo ukáže ve dveřích, má před sebou hlaveň samopalu a na rozčilené otázky lidických mužů neodpovídá.
Naposledy se ptali oni, vojáci – pátera Josefa Štemberky, jestli nechce odejít. Odmítl, nemůže přece nechat své farníky v tak nezvyklé situaci samotné. Kdo by jim poskytl útěchu?
Pak se ukázali až kolem sedmé ranní. Dlouho se nerozhlíželi a napočítali pět mužů, kteří v té chvíli stáli nejblíže dveřím. Řidič a pomocník pátera Štemberky, Josef Bublík, se po něm neklidně ohlédl. Kněz stojící vzadu jeho pohled zachytil, zdvihl ruku a nad hlavami ostatních mužů naznačil křížek.
Chvíli poté, co se za vybranou pěticí zavřely dveře, padla první salva.
V jediné vteřině lidičtí muži pochopili, co se s nimi stane. Nikdo nepochyboval.
Paniku přehlušil další vstup vojáků.
Vybrali jich zase pět. Jestli se pokoušeli vzpírat, nebylo jim to nic platné.
Dveře se opět zavřely. Karel Hroník, který dovolil svému synovi Josífkovi, aby před chvílí na návsi důstojníkovi nepřiznal, že mu ještě není patnáct let, si ho pevně přivinul k sobě. Svíral synovu hlavu na svých prsou tak, aby mu paží zakrýval uši. Ještě před chvílí si myslel, že bude lépe, když kluk půjde s ním, než s manželkou, která je chabrus na nervy. Teď toho nevýslovně litoval. Nejraději by řval, ale hrdlo měl sevřené a nebyl s to z něj vydat jedinou hlásku… Na druhou stranu – co se asi tak stane s nimi, s jejich ženami a dětmi, když je, muže, tady střílejí jak králíky bez udání důvodu, přemýšlel. A co se to sakra vůbec stalo, že se k nim ti lidé chovají takhle? Jsou to přece lidé, nebo ne?
Následovaly další výstřely. A po nich ještě dva osamělé, jak museli některého ze sousedů dobíjet.
Muži kolem pátera Štemberky si klekli. Hlas se mu chvěl, ale i tak se nad jejich skloněnými hlavami rozeznělo slovo boží. Většinu z těch, na jejichž temena nyní shlížel, křtil, přijímal, ženil, dával křest i jejich dětem, a teď jim všem dá i poslední pomazání.
Některým po tvářích tekly slzy. Jiní se jen tiše tiskli ke stěnám. Další stáli s klobouky ve svěšených rukách uprostřed místnosti a čekali.
Dveře se otevřely ještě mnohokrát.
Po dvou hodinách z nich hlavně samopalů začaly vyvádět ne pět, ale deset mužů najednou. Důstojníci usoudili, že práce jde pomalu.
Pan Hroník vyšel ven se svým synem, držel ho za ruku. Ani šátky jim na oči nenasadili, a tak sotva zahnuli za roh stodoly, uviděli tam v mnoha řadách ležet těla svých sousedů. Stihl si všimnout Vojty Huříka, který dirigoval vyhlášenou lidickou hornickou dechovku, a jeho syna Ládi, Vaška Hanfa, který velel lidickým dobrovolným hasičům, Vaška Šilhana, který měl v Lidicích hospodu, v níž pořádal široko daleko vyhlášené zábavy. Jemu a panu Suchánkovi smrtící kulka servala půl tváře. Ruce a nohy měli všichni rozhozené, většina z nich ležela na zádech. Jejich vyhaslé oči strnule zíraly na jasně modré nebe, které dopolední slunce probarvilo žhnoucím zlatem.
Na dvoře Horákova statku v podvečer leželo sto sedmdesát tři lidických sousedů.
VII.
Živý řetěz. Desítky rukou. Rukávy vykasané nad lokty. Dlaně se chápou věcí, které patří mužům, jejichž těla teď leží na dvoře statku. Zvláštní četa vězňů z Terezína je zakope až o den později.
Prázdnou lidickou návsí se nese zvuk detonací, praskání, lámání, někde se svalila kůlna, jinde zídka oddělující zahrady. Zanedlouho střechy domů olizují jazyky plamenů, nad nimi se točí temné chuchvalce kouře.
Mělký dolík Podhorova rybníka se plní troskami, které zanedlouho překryje hlína tak, že dolík splyne s okolní rovinou. Tesané náhrobní kameny leží na lidickém hřbitově vyvrácené, silné ruce je zvedají na korby aut, které hned zamíří ke stavbám v okolí.
Kamera pečlivě zachycuje každou scénu, Führer ani publikum biografů, kterému byly záběry na mizející Lidice původně určeny, nesmí přijít o jedinou vteřinu té scenérie. Všichni musí vědět, jak absolutní a neúprosná je moc nových českých pánů a jak se trestá neposlušnost.
Velitel kladenského gestapa Harald Wiesmann radostně laškuje s ostatními důstojníky, i když má za sebou probdělou noc. Do tváře jim všem září oheň, smějí se, když vojáci o překot odbíhají z dosahu dusivého kouře. Tak se chovají lidé po dobře odvedené práci.
Z Lidic už zbyly jen obnažené trosky.
Za pár týdnů, až tu skončí pracovní četa, nikdo nepozná, že tu kdysi stála nějaká vesnice.
VIII.
Jsem potok, který kdysi poháněl mlýnky lidických dětí. Byl jsem svědkem jejich her, omýval jsem jejich bosé nohy, když se za výskotu proháněli po mém mělkém dnu. Odnášel jsem lodičky z kůry zasněných kluků, přijímal jsem věnce vdavekchtivých dívek. Od nepaměti jsem napájel lidický skot, koně i psy. Nemohl jsem smýt slzy těm, kteří mě den co den překračovali. Najednou byli pryč, všichni. Jen do mé vody se zemí propíjí zbytky z těl lidických mužů zakopaných opodál.
Jsem potok, kterému cizinci ohnuli páteř.
Teď, po tom všem, co jsem tu zažil, jsem jiný potok.
IX.
Jsme prázdné hroby.
Jsme ústa bez zubů, vyprahlé a suché jámy. Ukradli nám naše těla. Jsme prázdné hroby, které vyděšeně civěly vstříc jasné letní obloze, zlatému slunci, vstříc nočnímu nebi plnému zářivých hvězd. Než nás zase zasypali.
Jsme prázdné, hlínou vyplněné hroby a děs tehdejších červnových dní nás neopustil dodnes. Stejně jako vy, ani my nenacházíme slov, abychom pojmenovali to, co se nám stalo. A přitom bychom chtěli řvát zoufalstvím, že nám vytrhli naše nebožtíky, jejichž lebkám sebrali zlaté zuby, jejichž krky zbavili cenných medailonků; chtěli bychom se zuřivě pohoršovat, chtěli bychom protestovat. Ale jsme stále strnulí děsem. Jsme zaskočení, zmatení, hrůzou z toho činu němí, jsme jen prázdné hroby, do nichž se vpily slzy jenom jednou, tak jak to má být, ale ne podruhé. Jsme jen prázdné hroby, které zarostl měkký zelený trávník.
X.
Ženám odvezeným do Ravensbrücku po celou dobu války nikdo neřekne, že jejich muži už nežijí, že po jejich dětech se slehla zem. Nově příchozí vězeňkyně mlčí, nemají to srdce vzít jim poslední naději. Příbuzní na dopisy odpovídají: muži jsou jako vy nebo děti jsou v Polsku, psaly tam odtud.
Pracuje se tvrdě, na dvě směny, bez oddechu. Ale na konci roku 1944 se i v Ravensbrücku postaví plynová komora - z budovy skladiště vedle krematoria.
Denně se zbavují tří stovek žen. Běhá se na sto metrů, na konci stojí komandant a lékař. Která nemůže nebo je pomalá, která má křečové žíly nebo třeba i jen šedivé vlasy, je vybrána k likvidaci. V té chvíli pak ví, že jí zbývají už jen dny, hodiny, minuty; v krátké, neúprosně krátké době, z ní bude jen tělo ležící na betonové podlaze skladiště, a pak už jen popel. Domů, do Lidic, se už nikdy nepodívá.
Miluška Suchánková, teď už jen číslo 11789, běhá o život.
Jarka, která má vrozenou kyčelní vadu, dostane růžovou kartu. Je určená k likvidaci. Čeká. Přeje si jen, aby nedopadla jako Marie Šroubková, kterou vybrali hned na začátku – prý s ní experimentovali a za plného vědomí jí rozřezali nohy. Byla to jejich sousedka - Šroubkovic měli jeden z největších a nejstarších lidických statků, jejich zahradu měli Suchánkovi na dohled.
A průvod vyselektovaných žen neúprosně míří do dveří bývalého skladiště.
XI.
V předvečer své smrti sedí lidické děti na dřevěných lavicích, tisknou se k sobě kolem dlouhého stolu. Po mnoha dnech, po týdnech, ve kterých se jim ztratil pojem o čase, je vzali pryč z té studené betonové haly. Před těmi, které už umí psát, leží na hrubých prknech stolu prázdné korespondenční lístky, které mají adresovat svým blízkým.
Nebojte se o mě, nemějte strach. Doufám, že jste v pořádku, my ano. Pošlete nám v balíčku nějaké jídlo, oblečení.
Dopisy měly letět k příbuzným a uklidnit jejich obavy.
Děti se snaží. Ti, kteří toho roku ukončili první třídu lidické obecní školy, s vyplazenými jazýčky vzpomínají na písmena, která jim ještě před několika dny opakoval pan učitel Petřík. Neobratně drží pera v kolmici nad korespondenčními lístky, špičky se jim rozjíždějí a na papír stékají kaňky. Děti vyděšeně vzhlíží k dozorujícímu důstojníkovi, ale ten jen mávne rukou – hlavně aby napsaly, co mají.
Starší děti jsou už hotové a s nadějí odevzdávají vyplněný lístek. Co bude teď? Byly přece poslušné, udělaly to, co měly, dostanou jídlo? Dostanou něco teplého, aby se v noci měly čím zakrýt? Studená betonová podlaha tovární haly tak studí…
Ale oni je beze slova vedou zase zpátky.
Čekají ještě jednu noc. Druhého dne ráno si pro ně přijdou, vyberou jich sedm.
Vybrali i Emilku Frejovou, které je tehdy osm let. Myslí si, že ji chtějí zabít. Šeptaly si o tom ostatní děti, prý to zaslechly od polských dětí, které jsou zavřené v jiném patře té továrny - že se ti vybraní zabíjejí. Emilka si myslí, že ona i těch dalších šest jdou na smrt. Diví se Marušce a Anči Hanfovým, že si v té kratičké chvíli, kdy se o nich rozhodovalo, vybrečely svého bratra Vaška. Prý bez něj nikam nepůjdou. Ani na smrt? diví se Emilka. Ale nebojí se. Kdo ví, co ta smrt vůbec znamená. Je to horší než když je pan učitel Petřík jednou ztřískal ukazovátkem? Nebo je to horší než když musí na podzim pomáhat sklízet řepu, po čemž ji pak tolik bolí záda? Neví. Uvidí.
Vedou je pryč a usazují do auta. Jedou dlouho.
S ostatními jednaosmdesáti lidickými dětmi se už nikdy neshledají.
Do Lodže se scházejí balíčky od příbuzných, ale své malé adresáty už na živu nezastihnou.
XII.
Jsem to, co tu zůstalo z malé Marušky Šroubkové.
Chcete vědět, jaké to bylo, když jsem seděla mezi ostatními dětmi z naší vesnice na studené betonové podlaze jakési tovární haly uprostřed Polska? Co myslíte - byl horší křik, když nás v tělocvičně kladenského gymnázia vytrhávali z objetí našich matek nebo křik hladových vyděšených děcek, která se k sobě tiskla v těch několika týdnech, než nás naložili do plynovacího auta? Co myslíte – bylo horší vidět ta nejmenší, ta roční nebo dvouletá batolata, zmateně se chytat nohou nás starších, kteří jsme je někdy konejšili, ale jindy zase odkopávali, protože nepřebalené zapáchaly a protože jsme nevěděli co sami se sebou, natož s nimi? Nebo bylo horší vidět je lapat po dechu v posledních vteřinách před smrtí? Chcete slyšet o tom, jak jsme si vzájemně dělili jídlo, protože polívka, krajíc chleba a černá káva nestačili zasytit hlad těch starších? Chcete slyšet, jak jsme na těch lidech, kteří nám nosili jídlo, škemrali jediné slovo? Jak jsme na jejich příkaz na korespondenční lístky napsali, co chtěli, a čekali, že nás za to pochválí? A odmění kusem chleba nebo aspoň tou kávou? Opravdu to chcete slyšet? Skutečně jste tak stateční?
XIII.
Jsme obyčejní lidé – alespoň se za takové pokládáme.
A přiznáváme, že se nám ulevilo, když ty kluky konečně chytli. Samozřejmě, že jsme jim vděční za jejich statečnost, samozřejmě, že jsme rádi, že nás zbavili Heydricha.
Věděli ale skutečně, co dělají? Věděl to prezident Beneš?
Copak netušili, jak tím ohrozí nás, obyčejné lidi sedící spořádaně, nenápadně ve svých domovech?
Podívejte se na Lidice!
Takoví dobří obyčejní lidé – vždyť to mohl být kdokoliv z nás!
Ale teď už je dostali – Gabčíka, Kubiše a všechny co jim pomáhali, co tak slepě křičeli Fuenteovejuna místo toho, aby seděli doma jako obyčejní slušní lidé, jako my. Mají je všechny, i tu malou Jitku, která na matčin příkaz přivedla Kubišovo kolo, i tu už popravili.
Všichni jsou mrtví a tak už zas můžeme klidně spát. Viníci, jak říká K. H. Frank, byli potrestáni. Vraždící monstrum zase uléhá k spánku. Aspoň na chvíli.
Chór obyčejných lidí: Stálo to všechno za to? Stálo to za to?
XIV.
Pojmenovali mě Ingeborg.
Měla jsem nevýslovné, ohromné štěstí. Vybrali si mě, protože moje oči měly barvu nebe, moje pleť byla bělostně zářivá, tváře jsem měla ruměné a zuby ve dvou řadách jako perlový náhrdelník o dvou šňůrkách. Tenkrát mi bylo teprve deset.
Později jsem na ten den nevzpomínala ráda – byl plný slz a dechberoucího kvílení. Bylo mi z toho úzko. Možná proto jsem vzpomínku na něj ukryla někam hluboko, a později, když jsem už žila u maminky a tatínka Schillerových, jsem si na něj ani nevzpomněla. Měli jsme krásný prostorný byt, hrávali jsme na piáno a jezdili na výlety; měla jsem německé kamarádky, které mě měly rády a já měla ráda je.
Nebyla jsem šťastná, když to najednou skončilo. Nikdy nezapomenu na maminčinu tvář, když jsme museli utíkat do vnitřního Německa, protože se blížila Rudá armáda – byla tehdy plná zoufalství a mokrá proudem slz. A nezapomenu ani na tatínkův zúžený dech a pevně semknuté rty, když jsme cestovali zdivočelou Říší a hledali nový domov u známých kdesi v zapadlém Boizenburgu. A už vůbec ne na ten děs, který z nich sálal, když jsem jim zmizela ve dveřích jakéhosi úřadu, odkud mě repatriační komise v červenci 1946 odvezla zase zpátky do Čech. Do Lidic, ve kterých jsem nepoznávala nic a ve kterých mě čekal jen příslib nového prázdného baráku. A samota.
S mojí pravou maminkou jsem se setkala už jen na pár chvil. Z Ravensbrücku ji převezli rovnou do krčské nemocnice, protože měla otevřenou tuberkulózu, umřela tři měsíce po našem prvním shledání. Ani jsme si nestihly nic říct, protože já jsem za ta léta zapomněla česky. Tak jsem byla znovu úplně sama, mezi lidickými ženami, které se na mě dívaly s výčitkou, protože já jsem přežila a jejich děti ne. A jakoby i tušily, že se mi stýská po mém německém životě, po mamince a tatínkovi Schillerových, kteří na mě byli tak hodní, po našem piánu, po našich výletech…
Dospěla jsem rychle. V milé, ale leckdy rozpačité náruči vzdálených příbuzných, kteří se o mě, válečnou hrdinku, před očima československé veřejnosti nemohli nepostarat.
Teprve po letech, až jsem se sama stala matkou, jsem plně pochopila důsledky toho, co se tenkrát stalo. Od té doby mám ty děsivé sny, od té doby si dovedu vzpomenout na chvíli, kdy mě vytrhli z náručí mé pravé matky. I když, ještě pořád se mi v těch snech její tvář prolíná s tváří německé maminky, tomu neumím zabránit.
A ještě něco – a to se mi neříká zrovna lehce.
Abyste věděli, já si dodnes nejsem jistá, jestli bych jim neměla být vděčná. Je to takový zvláštní pocit, takový podivný tísnivý zmatek, protože vím stejně dobře jako vy, že je špatné cítit vůči nim něco takového - vždyť moji rodiče, sourozenci, kamarádi, sousedé kvůli nim nežijí. Ale já, já právě díky nim žiju. Díky nim jsem mohla porodit své děti, dělat svou práci, zvelebovat svůj dům a zahradu – prožít všechny ty radosti a starosti života. A rozumem ten pocit nezkrotím. Jediné, co pomáhá, je na to nemyslet. Ale kolik takových momentů, na které si zakazuju myslet, už ve svém životě mám? Řeknu vám – jsem unavená, už nemůžu.
Vzkříšení
Každý z těch příběhů v té na první pohled nevinné, prosluněné krajině rezonoval. Jako bych ho slyšela.
Stála jsem uprostřed pláně, která je dnes pietním územím, jen pár kroků od staré hrušně, kousek od lidického potoka, a přemýšlela o každém z těch osudů, které dohromady tvořily jednu z nejsmutnějších tragédií naší historie. A přemýšlela jsem také o tom, jak to vlastně všechno skončilo.
Zvítězili, když se jim podařilo Lidice smést z povrchu světa? Dosáhli svého?
Jen malý kousek od té pláně se táhne dlouhý sad růží.
Prostředkem kvetoucích záhonů toho dne procházely tři průvody. V jejich čele šly krásné mladé ženy oděné v bílém, závoje jim čechral letní vítr. Svatebčané se smáli.
Nečekaná scéna nabídla sama odpověď. Svatební obřad, symbol nového počátku, oslava lásky a příslib budoucí plodnosti, byl ten nejpádnější důkaz, že se zničení Lidic nepovedlo.
V té chvíli jakoby se nad lidickou plání završila dojemná snaha anglických horníků, kteří ještě ve válečném roce 1942 do světa vykřikli Lidice shall live!, starostů měst po celém světě, kteří po Lidicích pojmenovali ulice, tisícovek rodičů, kteří lidickou památku vetknuli do jmen vlastních dětí. Jejich gesta byla nesmírně důležitá – dokázala, že se nacistům nepodařilo vymazat Lidice z mapy země ani z paměti lidí, udržela víru v ně do té doby, než se v obnovené vsi začaly rodit nové generace obyvatel.
S pohledem upřeným na ten růžový sad jsem se v duchu styděla.
Jak se mohlo stát, že jsem doposud důležitost Lidic tak podceňovala? A kde se ve mně ten nezájem o osudy Lidických vzal?
Hlavou mi prolétla vzpomínka na osmdesátá léta a neodbytnou komunistickou propagandu. Lidice, Lidice, Lidice. Všichni jsme o nich slyšeli nejméně tisíckrát. Jenže tu neospravedlnitelnou křivdu jakoby odvál plápolající rudý prapor a nám, školákům, jejich podstatu nepřiblížila ani vemlouvavá hesla, neboť ta se zásadně nečetla, protože je na nástěnky špendlily poslušné ruce aktivních soudružek učitelek. Jakoby tehdy z Lidic udělali neoblíbenou pohádku, jejíž časté opakování hlavní protagonisty proměnilo v nepravděpodobné postavičky. Jakoby jim vzali těla i krev, kterou prolili.
Všechno mi to došlo teprve toho letního dne, kdy jsem hleděla do té na první pohled nevinné, panenské krajiny, a došlo mi, že je to ten stejný kus země, v jejímž středu stála ta domněle pohádková vesnice. V jejímž středu žily ty domněle pohádkové postavičky. A že jejich příběhy byly příběhy skutečných lidí, jako byli Suchánkovi, Miluška s Jarkou, páter Štemberka a pan učitel Petřík, paní Šroubková i její zplynovaná dcera Maruška.
Když jsem pak vpodvečer, naposledy procházela tou rozlehlou, prázdnou loukou, jakoby mě zpod jejího měkkého trávníku za kotníky chytila sama historie. Přemýšlej a nezapomeň, šeptala.
Od toho dne vím, že Lidice budou žít i ve mně. Postavila jsem jim v duchu křížovou cestu.
[Lidice-Austausch]: Tschechische Orginalversion von "Kreuzweg für Lidice"
I.
Ta širá, mírně zvlněná krajina se přede mnou rozprostírá do přehledné dálky; jen tu a tam její zřetelné linie vystavující se paprskům letního slunce naruší shluk keřů. Na obzoru končí utnutá něžnou oblinou hřbetu kopce.
Hebký travnatý koberec protkaný drobnými hlavičkami lučního kvítí rozhýbaly líně se sunoucí stíny oblaků. Vypadá to skoro, jako by se přede mnou ta krajina převalovala - jako mladičká dívka nesměle zkoušející sílu svých půvabů. A já jim podléhám a se zatajeným dechem se nechávám zlákat jejím vábením – sejdu z cesty a vstupuji do té panenské krajiny, toužím s ní splynout, stát se její součástí. Svézt se na zem, do trávy, do té svěží a voňavé náruče, a se založenýma rukama pozorovat blankytnou modř nebe, a přitom se těšit z trylků rychle přelétajících vlaštovek a spokojeného vrzání cvrčků.
Jednomu by se zrovna chtělo nechat se ukonejšit panenskou nevinností, kterou na té širé pláni vykouzlil slunný letní den. Jeden by skoro zapomněl, že to, co se před ním rozprostírá, je krajina Lidic.
Že ta panenskost je vylhaná, promyšleně a pečlivě vytvořená desítkami smrtonosných paží.
Že místo nevinné dívky před ním leží těžce zkoušená žena, z jejíž náruče vytrhli život.
Krajina potratu.
II.
V té krajině stojí osamělá hrušeň.
Jsem hrušeň.
A jsem už víc než stoletá.
Vypadám seschlá, zkroucená, nejsem ani příliš veliká. Takhle jsem vypadala vždycky a věřte nebo ne, zrovna té svojí nanicovatosti vděčím za to, že tu stojím pořád. Vržu, a svým tichým hlasem tak podávám svědectví – jsem na tomto místě poslední lidický život. Jsem jediná, která tu přečkala desátý červen roku 1942. Jsem historie.
III.
Ten den pro Lidické začal jinak než pro obyvatele ostatních vesnic nebo měst protektorátu. Začal tiše a plíživě, v mnohosti těl německých vojáků, kteří se rozprostírali tmou a pomalu obkličovali vesnici. Těsně po půlnoci zažívaly Lidice poslední minuty klidného spánku. V domě u Suchánků se vzbudili, když k nim z ulice dolehly zvuky. Pan Suchánek, cukrář a autor vyhlášené kuchařky, zatím nechal rodinu spát. Myslel, že není nutné ji alarmovat. Znervózněl až ve chvíli, kdy nad hlavou uslyšel zběsilé klepání. O patro výš v pronajatém pokojíku bydlel Gustav Pospíšil, invalida z první světové války, jehož dřevěná noha najednou poplašeně klepala v nikdy neslyšeném rytmu doprovázená dusotem mnoha těžkých bot. Krátce po třetí ranní přišli i k nim. Suchánkovi, kteří mezitím vzbudili své dvě dospívající dcery, s nimiž nervózně seděli kolem kuchyňského stolu, se vzájemně uklidňovali – nic neprovedli, jde zřejmě jen o nějakou rutinní kontrolu, prohlídky teď po atentátu na Heydricha nebyly nic zvláštního.
Měli se sbalit na tři dny, půjdou prý k výslechu.
A co bude se zvířaty? Kdo je nakrmí?
My se o ně postaráme, zněla odpověď.
IV.
Ještě se ani nerozednilo. Nad obzorem se dal jen tušit dlouhý světlý šlem úsvitu, vesnice už ale dávno nebyla utopená ve tmě. Svítilo se u Suchánků a i okna okolních domků zářila. A přitom ještě zdaleka nenastal čas, kdy se lidičtí muži vypravovali do práce do nedalekých kladenských železáren, ženy obstarávat drobná hospodářství, děti do školy. Přesto byla vesnice na nohou.
Suchánkovy s dcerami Miluškou a Jarkou, Gustava Pospíšila a manžele Nové, kteří měli u Suchánkových pronajatý pokojík do doby, než si dostaví vlastní domek, s jejich pětiletou holčičkou, vedli na náves. Tam je rozdělili, ženy odvedli do lidické školy, muže na statek Horákových.
Nikdo pořád nevěděl proč.
V.
Ticho.
Ticho před bouří.
Ženy sedí v tělocvičně kladenského gymnázia, kam je za rozbřesku kvapem převezli. Jsou zavřené za dveřmi, skrz něž není pořádně nic vidět, a čekají. Děti se ještě před chvílí choulily u jejich kolen, ale když se tak dlouho nic nedělo, zabraly se do svých her a napjatou atmosféru občas prořízne jejich výskot.
Muži stojí jeden vedle druhého, namačkaní ve stodole statku rodiny Horákových, a nervózně přešlapují. To je určitě kvůli tomu, že Horákovic syn utekl do Anglie k letectvu, nese se prašným vzduchem stodoly. Proč by jinak Horákovy a Stříbrné, jejichž kluk je prý u letců taky, odvezlo gestapo? A oni? Oni tu jen čekají na nějaký výslech, zanedlouho bude jistě po všem.
Občas se ozve přidušený kašel, tu a tam vzrušený hovor.
Většinu času ale muži poslouchají, co se děje venku.
Dusot rychlých kroků, občas křik, nejčastěji ale strohé povely, jejichž významu nerozumí.
A pak zase ticho.
Kostel toho dne polední nevyzvání.
VI.
Muži netuší, že jejich ženy a děti už v Lidicích nejsou. Motory nákladních aut, jimiž je vojáci odváželi do Kladna, k nim mezi zdi statku nedolehly, a nikdo s nimi stále nemluví. Když už se někdo ukáže ve dveřích, má před sebou hlaveň samopalu a na rozčilené otázky lidických mužů neodpovídá.
Naposledy se ptali oni, vojáci – pátera Josefa Štemberky, jestli nechce odejít. Odmítl, nemůže přece nechat své farníky v tak nezvyklé situaci samotné. Kdo by jim poskytl útěchu?
Pak se ukázali až kolem sedmé ranní. Dlouho se nerozhlíželi a napočítali pět mužů, kteří v té chvíli stáli nejblíže dveřím. Řidič a pomocník pátera Štemberky, Josef Bublík, se po něm neklidně ohlédl. Kněz stojící vzadu jeho pohled zachytil, zdvihl ruku a nad hlavami ostatních mužů naznačil křížek.
Chvíli poté, co se za vybranou pěticí zavřely dveře, padla první salva.
V jediné vteřině lidičtí muži pochopili, co se s nimi stane. Nikdo nepochyboval.
Paniku přehlušil další vstup vojáků.
Vybrali jich zase pět. Jestli se pokoušeli vzpírat, nebylo jim to nic platné.
Dveře se opět zavřely. Karel Hroník, který dovolil svému synovi Josífkovi, aby před chvílí na návsi důstojníkovi nepřiznal, že mu ještě není patnáct let, si ho pevně přivinul k sobě. Svíral synovu hlavu na svých prsou tak, aby mu paží zakrýval uši. Ještě před chvílí si myslel, že bude lépe, když kluk půjde s ním, než s manželkou, která je chabrus na nervy. Teď toho nevýslovně litoval. Nejraději by řval, ale hrdlo měl sevřené a nebyl s to z něj vydat jedinou hlásku… Na druhou stranu – co se asi tak stane s nimi, s jejich ženami a dětmi, když je, muže, tady střílejí jak králíky bez udání důvodu, přemýšlel. A co se to sakra vůbec stalo, že se k nim ti lidé chovají takhle? Jsou to přece lidé, nebo ne?
Následovaly další výstřely. A po nich ještě dva osamělé, jak museli některého ze sousedů dobíjet.
Muži kolem pátera Štemberky si klekli. Hlas se mu chvěl, ale i tak se nad jejich skloněnými hlavami rozeznělo slovo boží. Většinu z těch, na jejichž temena nyní shlížel, křtil, přijímal, ženil, dával křest i jejich dětem, a teď jim všem dá i poslední pomazání.
Některým po tvářích tekly slzy. Jiní se jen tiše tiskli ke stěnám. Další stáli s klobouky ve svěšených rukách uprostřed místnosti a čekali.
Dveře se otevřely ještě mnohokrát.
Po dvou hodinách z nich hlavně samopalů začaly vyvádět ne pět, ale deset mužů najednou. Důstojníci usoudili, že práce jde pomalu.
Pan Hroník vyšel ven se svým synem, držel ho za ruku. Ani šátky jim na oči nenasadili, a tak sotva zahnuli za roh stodoly, uviděli tam v mnoha řadách ležet těla svých sousedů. Stihl si všimnout Vojty Huříka, který dirigoval vyhlášenou lidickou hornickou dechovku, a jeho syna Ládi, Vaška Hanfa, který velel lidickým dobrovolným hasičům, Vaška Šilhana, který měl v Lidicích hospodu, v níž pořádal široko daleko vyhlášené zábavy. Jemu a panu Suchánkovi smrtící kulka servala půl tváře. Ruce a nohy měli všichni rozhozené, většina z nich ležela na zádech. Jejich vyhaslé oči strnule zíraly na jasně modré nebe, které dopolední slunce probarvilo žhnoucím zlatem.
Na dvoře Horákova statku v podvečer leželo sto sedmdesát tři lidických sousedů.
VII.
Živý řetěz. Desítky rukou. Rukávy vykasané nad lokty. Dlaně se chápou věcí, které patří mužům, jejichž těla teď leží na dvoře statku. Zvláštní četa vězňů z Terezína je zakope až o den později.
Prázdnou lidickou návsí se nese zvuk detonací, praskání, lámání, někde se svalila kůlna, jinde zídka oddělující zahrady. Zanedlouho střechy domů olizují jazyky plamenů, nad nimi se točí temné chuchvalce kouře.
Mělký dolík Podhorova rybníka se plní troskami, které zanedlouho překryje hlína tak, že dolík splyne s okolní rovinou. Tesané náhrobní kameny leží na lidickém hřbitově vyvrácené, silné ruce je zvedají na korby aut, které hned zamíří ke stavbám v okolí.
Kamera pečlivě zachycuje každou scénu, Führer ani publikum biografů, kterému byly záběry na mizející Lidice původně určeny, nesmí přijít o jedinou vteřinu té scenérie. Všichni musí vědět, jak absolutní a neúprosná je moc nových českých pánů a jak se trestá neposlušnost.
Velitel kladenského gestapa Harald Wiesmann radostně laškuje s ostatními důstojníky, i když má za sebou probdělou noc. Do tváře jim všem září oheň, smějí se, když vojáci o překot odbíhají z dosahu dusivého kouře. Tak se chovají lidé po dobře odvedené práci.
Z Lidic už zbyly jen obnažené trosky.
Za pár týdnů, až tu skončí pracovní četa, nikdo nepozná, že tu kdysi stála nějaká vesnice.
VIII.
Jsem potok, který kdysi poháněl mlýnky lidických dětí. Byl jsem svědkem jejich her, omýval jsem jejich bosé nohy, když se za výskotu proháněli po mém mělkém dnu. Odnášel jsem lodičky z kůry zasněných kluků, přijímal jsem věnce vdavekchtivých dívek. Od nepaměti jsem napájel lidický skot, koně i psy. Nemohl jsem smýt slzy těm, kteří mě den co den překračovali. Najednou byli pryč, všichni. Jen do mé vody se zemí propíjí zbytky z těl lidických mužů zakopaných opodál.
Jsem potok, kterému cizinci ohnuli páteř.
Teď, po tom všem, co jsem tu zažil, jsem jiný potok.
IX.
Jsme prázdné hroby.
Jsme ústa bez zubů, vyprahlé a suché jámy. Ukradli nám naše těla. Jsme prázdné hroby, které vyděšeně civěly vstříc jasné letní obloze, zlatému slunci, vstříc nočnímu nebi plnému zářivých hvězd. Než nás zase zasypali.
Jsme prázdné, hlínou vyplněné hroby a děs tehdejších červnových dní nás neopustil dodnes. Stejně jako vy, ani my nenacházíme slov, abychom pojmenovali to, co se nám stalo. A přitom bychom chtěli řvát zoufalstvím, že nám vytrhli naše nebožtíky, jejichž lebkám sebrali zlaté zuby, jejichž krky zbavili cenných medailonků; chtěli bychom se zuřivě pohoršovat, chtěli bychom protestovat. Ale jsme stále strnulí děsem. Jsme zaskočení, zmatení, hrůzou z toho činu němí, jsme jen prázdné hroby, do nichž se vpily slzy jenom jednou, tak jak to má být, ale ne podruhé. Jsme jen prázdné hroby, které zarostl měkký zelený trávník.
X.
Ženám odvezeným do Ravensbrücku po celou dobu války nikdo neřekne, že jejich muži už nežijí, že po jejich dětech se slehla zem. Nově příchozí vězeňkyně mlčí, nemají to srdce vzít jim poslední naději. Příbuzní na dopisy odpovídají: muži jsou jako vy nebo děti jsou v Polsku, psaly tam odtud.
Pracuje se tvrdě, na dvě směny, bez oddechu. Ale na konci roku 1944 se i v Ravensbrücku postaví plynová komora - z budovy skladiště vedle krematoria.
Denně se zbavují tří stovek žen. Běhá se na sto metrů, na konci stojí komandant a lékař. Která nemůže nebo je pomalá, která má křečové žíly nebo třeba i jen šedivé vlasy, je vybrána k likvidaci. V té chvíli pak ví, že jí zbývají už jen dny, hodiny, minuty; v krátké, neúprosně krátké době, z ní bude jen tělo ležící na betonové podlaze skladiště, a pak už jen popel. Domů, do Lidic, se už nikdy nepodívá.
Miluška Suchánková, teď už jen číslo 11789, běhá o život.
Jarka, která má vrozenou kyčelní vadu, dostane růžovou kartu. Je určená k likvidaci. Čeká. Přeje si jen, aby nedopadla jako Marie Šroubková, kterou vybrali hned na začátku – prý s ní experimentovali a za plného vědomí jí rozřezali nohy. Byla to jejich sousedka - Šroubkovic měli jeden z největších a nejstarších lidických statků, jejich zahradu měli Suchánkovi na dohled.
A průvod vyselektovaných žen neúprosně míří do dveří bývalého skladiště.
XI.
V předvečer své smrti sedí lidické děti na dřevěných lavicích, tisknou se k sobě kolem dlouhého stolu. Po mnoha dnech, po týdnech, ve kterých se jim ztratil pojem o čase, je vzali pryč z té studené betonové haly. Před těmi, které už umí psát, leží na hrubých prknech stolu prázdné korespondenční lístky, které mají adresovat svým blízkým.
Nebojte se o mě, nemějte strach. Doufám, že jste v pořádku, my ano. Pošlete nám v balíčku nějaké jídlo, oblečení.
Dopisy měly letět k příbuzným a uklidnit jejich obavy.
Děti se snaží. Ti, kteří toho roku ukončili první třídu lidické obecní školy, s vyplazenými jazýčky vzpomínají na písmena, která jim ještě před několika dny opakoval pan učitel Petřík. Neobratně drží pera v kolmici nad korespondenčními lístky, špičky se jim rozjíždějí a na papír stékají kaňky. Děti vyděšeně vzhlíží k dozorujícímu důstojníkovi, ale ten jen mávne rukou – hlavně aby napsaly, co mají.
Starší děti jsou už hotové a s nadějí odevzdávají vyplněný lístek. Co bude teď? Byly přece poslušné, udělaly to, co měly, dostanou jídlo? Dostanou něco teplého, aby se v noci měly čím zakrýt? Studená betonová podlaha tovární haly tak studí…
Ale oni je beze slova vedou zase zpátky.
Čekají ještě jednu noc. Druhého dne ráno si pro ně přijdou, vyberou jich sedm.
Vybrali i Emilku Frejovou, které je tehdy osm let. Myslí si, že ji chtějí zabít. Šeptaly si o tom ostatní děti, prý to zaslechly od polských dětí, které jsou zavřené v jiném patře té továrny - že se ti vybraní zabíjejí. Emilka si myslí, že ona i těch dalších šest jdou na smrt. Diví se Marušce a Anči Hanfovým, že si v té kratičké chvíli, kdy se o nich rozhodovalo, vybrečely svého bratra Vaška. Prý bez něj nikam nepůjdou. Ani na smrt? diví se Emilka. Ale nebojí se. Kdo ví, co ta smrt vůbec znamená. Je to horší než když je pan učitel Petřík jednou ztřískal ukazovátkem? Nebo je to horší než když musí na podzim pomáhat sklízet řepu, po čemž ji pak tolik bolí záda? Neví. Uvidí.
Vedou je pryč a usazují do auta. Jedou dlouho.
S ostatními jednaosmdesáti lidickými dětmi se už nikdy neshledají.
Do Lodže se scházejí balíčky od příbuzných, ale své malé adresáty už na živu nezastihnou.
XII.
Jsem to, co tu zůstalo z malé Marušky Šroubkové.
Chcete vědět, jaké to bylo, když jsem seděla mezi ostatními dětmi z naší vesnice na studené betonové podlaze jakési tovární haly uprostřed Polska? Co myslíte - byl horší křik, když nás v tělocvičně kladenského gymnázia vytrhávali z objetí našich matek nebo křik hladových vyděšených děcek, která se k sobě tiskla v těch několika týdnech, než nás naložili do plynovacího auta? Co myslíte – bylo horší vidět ta nejmenší, ta roční nebo dvouletá batolata, zmateně se chytat nohou nás starších, kteří jsme je někdy konejšili, ale jindy zase odkopávali, protože nepřebalené zapáchaly a protože jsme nevěděli co sami se sebou, natož s nimi? Nebo bylo horší vidět je lapat po dechu v posledních vteřinách před smrtí? Chcete slyšet o tom, jak jsme si vzájemně dělili jídlo, protože polívka, krajíc chleba a černá káva nestačili zasytit hlad těch starších? Chcete slyšet, jak jsme na těch lidech, kteří nám nosili jídlo, škemrali jediné slovo? Jak jsme na jejich příkaz na korespondenční lístky napsali, co chtěli, a čekali, že nás za to pochválí? A odmění kusem chleba nebo aspoň tou kávou? Opravdu to chcete slyšet? Skutečně jste tak stateční?
XIII.
Jsme obyčejní lidé – alespoň se za takové pokládáme.
A přiznáváme, že se nám ulevilo, když ty kluky konečně chytli. Samozřejmě, že jsme jim vděční za jejich statečnost, samozřejmě, že jsme rádi, že nás zbavili Heydricha.
Věděli ale skutečně, co dělají? Věděl to prezident Beneš?
Copak netušili, jak tím ohrozí nás, obyčejné lidi sedící spořádaně, nenápadně ve svých domovech?
Podívejte se na Lidice!
Takoví dobří obyčejní lidé – vždyť to mohl být kdokoliv z nás!
Ale teď už je dostali – Gabčíka, Kubiše a všechny co jim pomáhali, co tak slepě křičeli Fuenteovejuna místo toho, aby seděli doma jako obyčejní slušní lidé, jako my. Mají je všechny, i tu malou Jitku, která na matčin příkaz přivedla Kubišovo kolo, i tu už popravili.
Všichni jsou mrtví a tak už zas můžeme klidně spát. Viníci, jak říká K. H. Frank, byli potrestáni. Vraždící monstrum zase uléhá k spánku. Aspoň na chvíli.
Chór obyčejných lidí: Stálo to všechno za to? Stálo to za to?
XIV.
Pojmenovali mě Ingeborg.
Měla jsem nevýslovné, ohromné štěstí. Vybrali si mě, protože moje oči měly barvu nebe, moje pleť byla bělostně zářivá, tváře jsem měla ruměné a zuby ve dvou řadách jako perlový náhrdelník o dvou šňůrkách. Tenkrát mi bylo teprve deset.
Později jsem na ten den nevzpomínala ráda – byl plný slz a dechberoucího kvílení. Bylo mi z toho úzko. Možná proto jsem vzpomínku na něj ukryla někam hluboko, a později, když jsem už žila u maminky a tatínka Schillerových, jsem si na něj ani nevzpomněla. Měli jsme krásný prostorný byt, hrávali jsme na piáno a jezdili na výlety; měla jsem německé kamarádky, které mě měly rády a já měla ráda je.
Nebyla jsem šťastná, když to najednou skončilo. Nikdy nezapomenu na maminčinu tvář, když jsme museli utíkat do vnitřního Německa, protože se blížila Rudá armáda – byla tehdy plná zoufalství a mokrá proudem slz. A nezapomenu ani na tatínkův zúžený dech a pevně semknuté rty, když jsme cestovali zdivočelou Říší a hledali nový domov u známých kdesi v zapadlém Boizenburgu. A už vůbec ne na ten děs, který z nich sálal, když jsem jim zmizela ve dveřích jakéhosi úřadu, odkud mě repatriační komise v červenci 1946 odvezla zase zpátky do Čech. Do Lidic, ve kterých jsem nepoznávala nic a ve kterých mě čekal jen příslib nového prázdného baráku. A samota.
S mojí pravou maminkou jsem se setkala už jen na pár chvil. Z Ravensbrücku ji převezli rovnou do krčské nemocnice, protože měla otevřenou tuberkulózu, umřela tři měsíce po našem prvním shledání. Ani jsme si nestihly nic říct, protože já jsem za ta léta zapomněla česky. Tak jsem byla znovu úplně sama, mezi lidickými ženami, které se na mě dívaly s výčitkou, protože já jsem přežila a jejich děti ne. A jakoby i tušily, že se mi stýská po mém německém životě, po mamince a tatínkovi Schillerových, kteří na mě byli tak hodní, po našem piánu, po našich výletech…
Dospěla jsem rychle. V milé, ale leckdy rozpačité náruči vzdálených příbuzných, kteří se o mě, válečnou hrdinku, před očima československé veřejnosti nemohli nepostarat.
Teprve po letech, až jsem se sama stala matkou, jsem plně pochopila důsledky toho, co se tenkrát stalo. Od té doby mám ty děsivé sny, od té doby si dovedu vzpomenout na chvíli, kdy mě vytrhli z náručí mé pravé matky. I když, ještě pořád se mi v těch snech její tvář prolíná s tváří německé maminky, tomu neumím zabránit.
A ještě něco – a to se mi neříká zrovna lehce.
Abyste věděli, já si dodnes nejsem jistá, jestli bych jim neměla být vděčná. Je to takový zvláštní pocit, takový podivný tísnivý zmatek, protože vím stejně dobře jako vy, že je špatné cítit vůči nim něco takového - vždyť moji rodiče, sourozenci, kamarádi, sousedé kvůli nim nežijí. Ale já, já právě díky nim žiju. Díky nim jsem mohla porodit své děti, dělat svou práci, zvelebovat svůj dům a zahradu – prožít všechny ty radosti a starosti života. A rozumem ten pocit nezkrotím. Jediné, co pomáhá, je na to nemyslet. Ale kolik takových momentů, na které si zakazuju myslet, už ve svém životě mám? Řeknu vám – jsem unavená, už nemůžu.
Vzkříšení
Každý z těch příběhů v té na první pohled nevinné, prosluněné krajině rezonoval. Jako bych ho slyšela.
Stála jsem uprostřed pláně, která je dnes pietním územím, jen pár kroků od staré hrušně, kousek od lidického potoka, a přemýšlela o každém z těch osudů, které dohromady tvořily jednu z nejsmutnějších tragédií naší historie. A přemýšlela jsem také o tom, jak to vlastně všechno skončilo.
Zvítězili, když se jim podařilo Lidice smést z povrchu světa? Dosáhli svého?
Jen malý kousek od té pláně se táhne dlouhý sad růží.
Prostředkem kvetoucích záhonů toho dne procházely tři průvody. V jejich čele šly krásné mladé ženy oděné v bílém, závoje jim čechral letní vítr. Svatebčané se smáli.
Nečekaná scéna nabídla sama odpověď. Svatební obřad, symbol nového počátku, oslava lásky a příslib budoucí plodnosti, byl ten nejpádnější důkaz, že se zničení Lidic nepovedlo.
V té chvíli jakoby se nad lidickou plání završila dojemná snaha anglických horníků, kteří ještě ve válečném roce 1942 do světa vykřikli Lidice shall live!, starostů měst po celém světě, kteří po Lidicích pojmenovali ulice, tisícovek rodičů, kteří lidickou památku vetknuli do jmen vlastních dětí. Jejich gesta byla nesmírně důležitá – dokázala, že se nacistům nepodařilo vymazat Lidice z mapy země ani z paměti lidí, udržela víru v ně do té doby, než se v obnovené vsi začaly rodit nové generace obyvatel.
S pohledem upřeným na ten růžový sad jsem se v duchu styděla.
Jak se mohlo stát, že jsem doposud důležitost Lidic tak podceňovala? A kde se ve mně ten nezájem o osudy Lidických vzal?
Hlavou mi prolétla vzpomínka na osmdesátá léta a neodbytnou komunistickou propagandu. Lidice, Lidice, Lidice. Všichni jsme o nich slyšeli nejméně tisíckrát. Jenže tu neospravedlnitelnou křivdu jakoby odvál plápolající rudý prapor a nám, školákům, jejich podstatu nepřiblížila ani vemlouvavá hesla, neboť ta se zásadně nečetla, protože je na nástěnky špendlily poslušné ruce aktivních soudružek učitelek. Jakoby tehdy z Lidic udělali neoblíbenou pohádku, jejíž časté opakování hlavní protagonisty proměnilo v nepravděpodobné postavičky. Jakoby jim vzali těla i krev, kterou prolili.
Všechno mi to došlo teprve toho letního dne, kdy jsem hleděla do té na první pohled nevinné, panenské krajiny, a došlo mi, že je to ten stejný kus země, v jejímž středu stála ta domněle pohádková vesnice. V jejímž středu žily ty domněle pohádkové postavičky. A že jejich příběhy byly příběhy skutečných lidí, jako byli Suchánkovi, Miluška s Jarkou, páter Štemberka a pan učitel Petřík, paní Šroubková i její zplynovaná dcera Maruška.
Když jsem pak vpodvečer, naposledy procházela tou rozlehlou, prázdnou loukou, jakoby mě zpod jejího měkkého trávníku za kotníky chytila sama historie. Přemýšlej a nezapomeň, šeptala.
Od toho dne vím, že Lidice budou žít i ve mně. Postavila jsem jim v duchu křížovou cestu.