[Lidice-Austausch]: Pokus (tschechische Übersetzung)
1
Mohl by to být pohled na idylickou krajinu, rozlehlý park. Areál se rozkládá v údolí mezi mírnými svahy. Na čerstvě posečených loukách rostou stromy, jako solitéry i ve skupinách. Cesta se vine dolů k lávce přes potok a na druhé straně zase stoupá po svahu nahoru. Na této i protilehlé straně jsou v půdě porostlé trávou na některých místech patrné základy zdí. Uprostřed areálu lemovaného zimostrázy a jehličnatými dřevinami stojí prostý dřevěný kříž, na něm je umístěný věnec. Kolem kvetou růže. Vpravo vtéká potok do malého rybníčku. Na protějším svahu shrabuje traktor seno. Po rozlehlé louce kolem bronzového sousoší dvaaosmdesáti dětí běží pes.
Vím, že to není park, vím, že to není žádná idyla. Stojíme na vydlážděné vyhlídce nad údolím. Vlevo od nás je budova muzea. Za několik minut si půjdeme prohlédnout historickou dokumentaci jednoho z velkých zločinů nacistického Německa. Lidice nejsou v kolektivní paměti Němců zdaleka tak přítomné jako holokaust nebo bombardování Guernicy nacistickou legií Kondor ve španělské občanské válce. Já jsem se však připravoval a mnoho přečetl, takže mám představu o tom, co mě v muzeu čeká. Nejdřív se však chci rozhlédnout. Chci vidět konkrétní místo, na kterém se zločin udál. Nevím přesně, co si od toho slibuju, snad doufám, že něco z historie tohoto místa je stále viditelné – a tím nemyslím následnou práci těch, kteří usilovali a usilují o to, aby toto místo vyrvali zapomnění. Ale nic nevidím.
2
Dne 27. května 1942 vykonali odbojáři atentát na Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora pro Čechy a Moravu, po Heinrichu Himmlerovi druhého nejmocnějšího muže SS. Heydrich následkům zranění brzy nato podlehl. Atentát uskutečnili parašutisté československé exilové armády, kteří přiletěli z Anglie. Nacistické úřady vykonstruovaly souvislost mezi atentátníky a vesnicí Lidice a v noci z 9. na 10. června ji v nevídaném aktu pomsty začaly vyhlazovat. Sto sedmdesát dva mužů nad patnáct let bylo na místě zastřeleno, ženy byly transportovány do koncentračního tábora. Sedm kojenců ve věku do jednoho roku nacisté umístili do pražského sirotčince. Z dětí odvezených do Chełmna u Lodže vybrali sedm vhodných k germanizaci a přidělili do německých rodin. Ostatních dvaaosmdesát dětí zavraždili v nákladním voze výfukovými plyny. Několik dní poté srovnali se zemí i vesnici Ležáky a zavraždili sedmačtyřicet ležáckých obyvatel.
V muzeu jsou dokumenty o vyhlazení Lidic a jeho obyvatel. Archivní materiály, fotografie vesnice před srovnáním se zemí, tváře a jména popravených, audionahrávky, na nichž dnešní děti předčítají lístky zavražděných dětí, několik málo zachovalých předmětů. Dále filmové záběry nacistického týdeníku z pompézného rozloučení s mrtvým Heydrichem na Hradčanech za doprovodu Wagnerovy hudby.
Obludnost nacistické vůle k vyhlazení se zcela vymyká chápání. Vím to, jsem na to připraven, ale tady v muzeu mě skutečnost opět přemůže. Kromě masové vraždy obyvatel je zdokumentováno i zapálení vesnice a srovnání ruin se zemí, které provedly jednotky Říšské pracovní služby. Z vesnice Lidice nesmělo zůstat vůbec nic. Ani hřbitov, jehož náhrobky vybagrovali a použili kdesi ke stavbě kasáren. Rovněž původní topografie byla vyhlazena, i potok musel na několika místech téct jinudy než předtím. Karl Hermann Frank, státní tajemník protektorátu, který byl přítomen popravám lidických mužů, řekl později před soudem, že chtěl, aby později na místě, kde stály Lidice, rostlo obilí.
3
Vycházíme na volné prostranství. Neroste tam obilí, roste tam tráva. Jsou patrné základy kostela, zbytky zdi Horákova statku, u níž se konaly popravy. Zčásti jsou zrekonstruované. Věnec visící na kříži je z ostnatého drátu. Kříž je vztyčen na místě, masového hrobu, ale ani to není zcela jisté.
Výsek krajiny, kterou procházíme, je také dílem nacistů. Kromě vyhlazení vesnice změnili podle svého i prázdnotu, lidskou propast, kterou tady rozevřeli. Nad touto prázdnotou, úmyslnou prázdnotou, slepou skvrnou vytvořenou masovým vražděním, byl vybudován Památník Lidice, aby připomínal vyhlazení, které bylo tak německy důkladné, že bez velkého úsilí směřujícího k udržení paměti a proti zapomnění by ani nebylo patrné.
4
Kromě jiného právě v tom obecně spočívají nesmírné obtíže udržení paměti na hrůzné teroristické činy, kromě jiného je právě to programem takových činů. Tento kalkul teroristům vyšel, pomyslím si, když procházíme místy, kde stávala vesnice Lidice, když vyhlazení bylo tak totální a nevratné. Teror se nespokojí jen s vražděním. Chce udělat do skutečnosti díru, která nikdy nezmizí. Každý pokus takovou díru ucpat se může zdařit jen částečně. Teroristický čin do jisté míry triumfuje i v marnosti takových pokusů. Teroristický čin diktuje úsilí, které je od začátku odsouzeno k neúspěchu.
Vzpomenu si na jedno místo z románu Mao II amerického spisovatele Dona DeLilla, které si často vybavuju. „Co získají teroristé, to spisovatelé ztrácejí. Rozšířením vlivu teroristů ztrácíme jako tvůrci citlivost a myšlenky,“ říká v románu spisovatel v jednom rozhovoru. Teror oněmuje.
5
Nebo vyvolá mluvu, která je neustále v nebezpečí, že ji instrumentalizují jiné mocenské síly. Protože na druhou stranu lidé pochopitelně nemohou, nechtějí, nesmějí oněmět tváří v tvář takové hrůze, jaká se stala v Lidicích. Hrůzu je nutné pojmenovat, obžalovat, odsoudit. A je nutné umět truchlit. „Člověk je pro druhého člověka svědomím, což je důležité právě tehdy, když druhý žádné svědomí nemá,“ napsal Friedrich Nietzsche. Ale právě v tom je taková mluva opět náchylná k více či méně vědomému falšování. I ke zneužití.
Zpráva o zničení Lidic v červnu 1942 se okamžitě rozšířila po celém světě a všude vyvolala projevy solidarity. Vesnice v USA, města v různých zemích Latinské Ameriky se přejmenovávala na Lidice, jako by tak bylo možné symbolicky zrušit vyhlazení reálné vesnice. Ovšem válčící mocnosti hned nato využily celosvětového pobouření nad nelidskou bestialitou nacistického teroru pro vlastní propagandu. Na britském plakátě vydaném Klubem československo-britského přátelství je vlevo dole rudě planoucí nápis Lidice. Nad ním a za ním je černá prázdnota, která je uťatá rudou pažbou pušky a rudou pěstí. Puška a pěst dvoří diagonálu, která plakát zhruba rozdělují na dvě stejné poloviny. V pravé horní polovině je modrá obloha s oblaky a sluncem zalitá vesnice s kostelem. Vedle rudého nápisu Lidice je bílými písmeny napsáno shall live! Masakr se proměnil ve válečnou výzvu.
Na konci naší procházky po někdejším katastru vesnice se ptám Lucie Černohousové, ředitelky Pražského literárního domu, jakou roli hrají Lidice v povědomí české veřejnosti. Říká, že za komunistického režimu se tady konaly velké akce KSČ, při nichž bylo toto místo instrumentalizováno jako památník boje se západním imperialistickým agresorem. Říká, že lidé tehdy Lidice vnímali v první řadě jako součást komunistické propagandy a sebeprezentace, takže se památník po převratu ocitl v neutěšeném stavu. Teprve v poslední době se v rámci úsilí oprostit ho od někdejšího ideologického rámce znovu dostává do centra pozornosti.
6
S tím souvisí i nové historické zhodnocení událostí. Pro antifašistický heroismus ve službě socialismu už v něm není místo, protože k pomstě nacistů za atentát na Heydricha nezavdaly Lidice žádnou politicky motivovanou záminku. Volba padla na tuto vesnici náhodně. I to očividně patří k podstatě teroru, je nevypočitatelný a jeho oběti jsou zcela nahodilé. I tím vzbuzuje teroristický čin hrůzu a vyvolává takovou auru násilí, které působí v neposlední řadě i celosvětovým rozšířením ve zprávách o bestiálně ničivém činu.
O demontáž komunistického výkladu jde také historikovi Eduardu Stehlíkovi, náměstkovi ředitele Vojenského historického ústavu v Praze při přednášce podložené důkladným bádáním, kterou si vyslechneme odpoledne. Trochu mě ovšem irituje velký prostor, který dává pozdějšímu zapletení komunistů a bývalých nacistů po skončení druhé světové války. Vůbec nechápu souvislost. Při zničení Lidic nehrály tyhle pletichy žádnou roli. Může tak vzniknout dojem, jako by tyto poukazy na poválečné události sloužily spíše ideologickému vymezení a do jisté míry prodlužovaly řetězec instrumentalizace lidických událostí. Jako by se tak zdůrazňoval podobně absolutní nárok na pravdu vymezující se proti světovému názoru, jemuž se právě tohle vyčítá. Konstatování, že komunisté si přivlastnili Lidice pro své politické účely, je jedna věc, říkám si v duchu v přednáškové místnosti Lidické galerie. Ale poukazy na případy spolupráce komunistů s bývalými nacisty v tomto kontextu posouvají výklad souvislostí ne přímo do zcela falešného světla, ale vytvářejí atmosféru resentimentu, která se mi zdá nepřiměřená.
Ale co je vlastně „přiměřené“? Tato otázka se ve mně ozývá stále hlasitěji. Jak se lze vůbec přiblížit dobově tak zatíženému tématu? Vím přece, že budu později psát tento esej. Cítím skepsi vůči objektivitě každého historického pohledu. Historie není objektivní věda. Pohled historie vždy spoluurčuje současnost. Čím vzdálenější nějaká událost je, čím častěji byla podrobena různým interpretacím, které se už samy staly historií, tím více je obalena těmito výkladovými nánosy. Ty je třeba nejdříve odstranit, a pak je snad možné dostat se k jádru události.
Jak ovšem zabránit tomu, aby se při procesu odstraňovaní nánosů nenabalila na dřívější interpretace zase další? Jaké je oprávnění odstraňovat nánosy? Pravděpodobně taková legitimizace stojí a padá s metodou, které se použije. A zřejmě záleží na tom, aby byla tato metoda co nejvíc transparentní. Aby byly zřetelné její hranice i její slabiny, když už není schopná plně rekonstruovat pravdu. Je tohle přiblížení se pojmu „přiměřený“?
7
A co přesně se má ukázat, pojmenovat? Odpoledne se setkáváme s Marií Šupíkovou, o níž víme, že je pamětnice vyhlazení Lidic. Paní Šupíková je dnes stará paní, která přežila masové vraždění jako jedno z dětí vybraných k poněmčení. Vypráví, jak ji s ostatními dětmi odebrali matkám, vlakem odvezli do sběrného tábora, jak ji jeden esesman vybral s několika dalšími dětmi jako vhodnou k převýchově za účelem pozdější adopce, zatímco ostatní děti byly zplynovány. Vypráví o době, kterou strávila s německými adoptivními rodiči. Jak od nich byla po válce náhle odtržena, bez možnosti rozloučit se, doslova z minuty na minutu. Že už je nikdy neviděla, ale později našla ve městech, kde s nimi tehdy žila, ulici i dům.
Je to naléhavý, dojímavý příběh, který nám paní Šupíková vypráví. Zprostředkuje nám něco z nezměřitelného utrpení způsobeného lidickým zločinem a není k tomu zapotřebí ani památníku, ani muzea. Její vyprávěné je „přiměřené“, to se rozumí samo sebou. Opakovaně se dostavují okamžiky, kdy my, její posluchači cítíme, jak jsou jizvy nacistického teroru nezhojitelné. Zatímco bez dechu poslouchám její vyprávění, v hlavě se mi vynořují fotografie z muzea, černobílé snímky obyčejné vesnice v každodenním životě obvyklém v tehdejší době. Zase v duchu vidím areál Lidic, ale jako bych se teď díval i trochu očima paní Šupíkové. Cítím, že pro ni není tahle krajina prázdná, pro ni bude navždy zaplněná tím, co tady kdysi bylo, a prodchnutá bolestí z toho, co se tady stalo, o co navždy přišla.
8
Zatímco tohle píšu, stále mě přepadají pochybnosti o „přiměřenosti“ mého pojetí, mého tónu. Jednak proto, že to, co chci sdělit o účinku vyprávění paní Šupíkové, se mi zdá tak samozřejmé. A jednak proto, že zážitky, zkušenosti se vždy proměňují v něco jiného, když se je člověk snaží zachytit. Stávají se z nich záznamy. Tedy něco umělého. Autentickou zkušenost, která se během vyprávění paní Šupíkové na nás okamžitě přenáší, nelze konzervovat. Dokud vypráví, tahle bezprostřednost nemůže zmizet. Rázem se to ovšem změní ve chvíli, kdy se pokusíme autenticitu zafixovat.
Pamětníci nacistických zvěrstev ještě žijí, ale brzy přece zemřou i poslední z nich. Zřejmě to souvisí i s tím, že využití takzvané orální historie pro dokumentační účely, a to nejen nacismu, se už stalo přímo módou. Audiozáznamy a videointerview se zařazují mezi archivní materiál a hrané scény, aby se do ztvárnění historických událostí integrovalo něco z účinku osobních zážitků.
Kritici se takovému formátu brání, protože v jejich očích se často sugeruje autentičnost tam, kde se ve skutečnosti jedná o zpracovaný materiál. Právem vznášejí námitku, že jak výběrem částí rozhovoru, tak výběrem pamětníků, jejichž vzpomínky principiálně nemohou být obecně závazné, vzniká nebezpečí manipulace, dokonce rozdrobení historie. Neboť právě autentický tón brání nahlédnout konstrukci líčení, zajišťuje jí nimbus nevyvratitelné rekonstrukce událostí.
Také vzpomínky paní Šupíkové jsou rekonstrukcí autobiografické minulosti podle pravidel její specifické paměti, její individuální psychologie. K tomu přistupuje okolnost, že – tak jako mnoho pamětníků – vyprávěla své zážitky různým posluchačům z různých generací, takže některé fragmenty vzpomínek zřejmě srostly teprve časem do smysluplného celku, tím, že do osobních vzpomínek zahrnuly a integrovaly znalosti zvnějšku a tak dále. Fakt, že individuální vzpomínky nemohou být nikdy objektivní, nám nijak nebrání v tom, abychom spoluprožívali osud Lidic i osud paní Šupíkové, dokud jsme s ní a ona nám vypráví.
Až možnost společného setkání pomine, audiozáznamy a videozáznamy vzpomínek pamětníků nabudou na významu. Nemohou sice nahradit živý rozhovor, ale atmosféru při jejich vzniku lze zčásti uchovat opatrným zacházením se zvukovým a obrazovým materiálem. Neměl by se mrzačit střihem, charakter záznamu je třeba zachovat nezměněný, aby se zabránilo zneužití orální historie k legitimizaci historických způsobů pojetí nebo k ustavení zdánlivé objektivity. Tato do značné míry nezpracovaná svědectví ukotvená v rámci vědeckého historického zpracování mohou potom i pozdějším posluchačům a divákům zprostředkovat cosi z aury autentické zkušenosti, které prameny a fakta neposkytnou.
9
Ale spisovatelé nejsou historici. My, tři čeští a tři němečtí spisovatelé, pozvaní do Lidic, máme zase jiná východiska, protože se pohybujeme na poli fikce. Přesně řečeno v oblasti oscilující mezi fantazií a historickými fakty. V historické látce musíme vyvažovat fikci a skutečnost jinak než ve zcela vymyšlených příbězích. To platí tím spíše, je-li téma spojené s tolikerou smrtí a lidským utrpením. Nic se, zcela právem, nesetká s tak tvrdou kritiku a odmítnutím, jako „nepřiměřené“ zobrazení nacistických zločinů ve filmu a v literatuře. Jak známo i fikci je možné ideologicky zneužít, i literární díla, přinejmenším ve stejné míře jako dokumentární formáty zprostředkující historii, posloužila propagandistickým účelům sahajícím od zlehčování až po štvavou kampaň.
Určit přesnou hranici mezi smyšleným dějem a historickými fakty je neobyčejně těžké. O tom jsme s kolegy mluvili v následující debatě. Dobrým příkladem může být ostrá diskuse týkající se hraného filmu italského režiséra Roberta Benigni Život je krásný z roku 1997. Filmem, v němž převedl děsivou realitu koncentračního tábora do hořce absurdní komedie, která se takřka vysmívá holokaustu, polarizoval veřejnost. Pro některé to bylo nepřípustné porušení tabu, pro jiné obnovení lidské důstojnosti, již se nacistům téměř podařilo vymazat.
U většiny uměleckých zpracování zločinné doby nacismu, která se ovšem už sama stala historií, jsou motivy snadno čitelné. Například krátký film Silent Village Brita Humphrey Jennigse a hraný film Hitler’s Madman Američana Douglase Sirka o zničení Lidic, oba z roku 1943, jsou poplatné době svého vzniku za druhé světové války. Oba filmy byly natočené proto, aby divákům přiblížily nacistický zločin, čerpaly přitom ovšem ze stručného zpravodajství. Válečný nepřítel je v nich vylíčen velmi drasticky proto, aby se posílila solidarity s oběťmi války. V obou filmech je vesnice Lidice symbolem toho, že válka proti Německu je nevyhnutelnou nutností – což je vzhledem ke skutečné bestialitě nacistického režimu zcela pochopitelný záměr.
10
Román Lidice Heinricha Manna, který vznikl vzápětí po vyhlazení Lidic v létě 1942, je složitější případ. Tato kniha je prakticky neznámá a v Německu upadla do zapomnění, ač ji napsal významný německý spisovatel, mj. autor románů Poddaný a Profesor Neřád, který v roce 1930 zfilmoval pod názvem Modrý anděl Josef von Sternberg s Emilem Jannigsem a Marlene Dietrichovou v hlavních rolích a který proslul po celém světě. Příčinou zapomnění je v neposlední řadě fakt, že literární zpracování událostí v Lidicích se autorovi nezdařilo. Ale selhání tak zkušeného autora, který uměl tak pronikavě vylíčit sociální charaktery v militaristickém prostředí vilémovského Německa, se mi zdá vhodné k osvětlení jak historicky nové kvality nacistického teroru, tak problémů jeho uměleckého zpracování.
Heinrich Mann ztroskotává v románu Lidice na vysoké úrovni. Žije už v americkém exilu v Los Angeles, když světem otřese zpráva o německé odplatě za atentát na Heydricha. Mann se rozhodne napsat o těchto událostech román, který dokončí už v létě 1942. O bližších okolnostech zločinu je v tu dobu málo informací. Jednasedmdesátiletý autor nahradí chybějící fakta vlastním dějem, v němž hlavní roli hraje student Pavel Ondráček z Lidic. Ve vesnici zastaví kolona vozů s Heydrichem, protože zaběhlý pes způsobil nehodu, a obyvatelé Lidic poprvé pocítí nacistické zastrašování. Ale Pavel při té příležitosti objeví svou schopnosti napodobit Heydrichův hlas (Heydrichův hlas byl už tehdy terčem vtipů, na tak příkladného árijce byl nezvykle vysoký a pisklavý) a v průběhu dalšího děje je schopen Heydricha napodobit po všech stránkách. Využije Heydrichovy nepřítomnosti na Hradčanech a jako jeho dvojník vnese s podporou pražského divadelního herce do řad okupační moci naprostý zmatek, takže totálně zesměšní Heydrichovo velikášství a nacistický dril. Heydrich se nakonec stane obětí spiknutí v SS, které má původ v těchto zmatcích. Vyvraždění obyvatel Lidic je pomstou za demaskování nacistů, Pavel uprchne do Jugoslávie a tam se přidá k partyzánům.
Heinrich Mann udělal z Lidic komedii. V pozadí je idea (podobně jako u Benigniho), že kulturní duch může potřít antiducha barbarství divadelními prostředky a v tomto případě i pomocí českého humoru. Zjevné jsou výpůjčky z románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka, z románu Carla Zuckmayera Hejtman z Kopníku a z filmu Charlie Chaplina Diktátor, který přišel do kin v roce 1940. Také Chaplin se nacistům, Hitlerovi a Mussolinimu vysmívá, i u něj se z oběti – židovské – stává dvojník, který v patetické závěrečné řeči překoná fašistickou ideologii. Ale to, co se Chaplinovi daří, se u Heinricha Manna brzy vyčerpá. Příčinou je zřejmě posun v rámci tématu. U Chaplina je v centru děje nacistický režim a jeho blamáž, u Manna je v centru pozornosti teroristický akt v Lidicích, jak je zřejmé už z názvu. A protože má každý při čtení neustále na paměti hrůzný rozměr lidického zločinu, působí komediální látka makabrózně a nepřiměřeně. Hochštaplerský kousek à la Hejtman z Kopníku je s bezskrupulózní masovou vraždou zcela nesouměřitelný. Lidice se stávají pouhou fasádou.
Společensko-kritická poetika Heinricha Manna je ovlivněná první světovou válkou. Estetické prostředky, jimiž zobrazoval tuto éru, se pokouší použít i na nacismus a Lidice. Ovšem vzhledem k bezbřehé brutalitě teroristického aktu, který postrádá jakékoliv lidské měřítko, tyto prostředky už nezabírají. Mann si toto dilema zřejmě uvědomoval, nejpozději poté, co dostal dopis od literární rady nakladatelství El libro libero založeného v Mexiku exilovými autory, které nakonec román vydalo. Rada navrhuje zvolit jiný titul. „Dokud rány ještě krvácejí, zdá se nám nebezpečné nazvat groteskně satirický román Lidice.“ Dopis podepsali kromě jiných Anna Seghersová, Ludwig Renn a Egon Erwin Kisch. Mann rukopis přepracoval podle návrhů rady, ale titul ponechal. „Román Lidice je maximum výsměchu, jakého jsem schopen,“ napsal.
11
Vyhlazení Lidic představuje v jistém ohledu precedens určitého typu terorismu, který je dnes zcela běžný. Poprvé se zde stává podstatnou součástí zločinu šíření hrůzy jako mediální poselství. Nacistická propaganda jako první v dějinách dokázala ve velkém stylu využít pro své účely tehdejší nová média – rozhlas a film. Svévolná masová vražda zaujme veřejné mínění, nutí k protipropagandě, která ovšem od počátku nemůže být práva zločinu. Otázka, jak přiměřeně reagovat na teroristické činy, je dnes aktuálnější než kdykoliv dřív. A odpovědi se stejně jako dřív hledají.
[Aus dem Deutschen übersetzt von Jana Zoubková]
Deutsche Originalversion des Essays
[Lidice-Austausch]: Pokus (tschechische Übersetzung)
1
Mohl by to být pohled na idylickou krajinu, rozlehlý park. Areál se rozkládá v údolí mezi mírnými svahy. Na čerstvě posečených loukách rostou stromy, jako solitéry i ve skupinách. Cesta se vine dolů k lávce přes potok a na druhé straně zase stoupá po svahu nahoru. Na této i protilehlé straně jsou v půdě porostlé trávou na některých místech patrné základy zdí. Uprostřed areálu lemovaného zimostrázy a jehličnatými dřevinami stojí prostý dřevěný kříž, na něm je umístěný věnec. Kolem kvetou růže. Vpravo vtéká potok do malého rybníčku. Na protějším svahu shrabuje traktor seno. Po rozlehlé louce kolem bronzového sousoší dvaaosmdesáti dětí běží pes.
Vím, že to není park, vím, že to není žádná idyla. Stojíme na vydlážděné vyhlídce nad údolím. Vlevo od nás je budova muzea. Za několik minut si půjdeme prohlédnout historickou dokumentaci jednoho z velkých zločinů nacistického Německa. Lidice nejsou v kolektivní paměti Němců zdaleka tak přítomné jako holokaust nebo bombardování Guernicy nacistickou legií Kondor ve španělské občanské válce. Já jsem se však připravoval a mnoho přečetl, takže mám představu o tom, co mě v muzeu čeká. Nejdřív se však chci rozhlédnout. Chci vidět konkrétní místo, na kterém se zločin udál. Nevím přesně, co si od toho slibuju, snad doufám, že něco z historie tohoto místa je stále viditelné – a tím nemyslím následnou práci těch, kteří usilovali a usilují o to, aby toto místo vyrvali zapomnění. Ale nic nevidím.
2
Dne 27. května 1942 vykonali odbojáři atentát na Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora pro Čechy a Moravu, po Heinrichu Himmlerovi druhého nejmocnějšího muže SS. Heydrich následkům zranění brzy nato podlehl. Atentát uskutečnili parašutisté československé exilové armády, kteří přiletěli z Anglie. Nacistické úřady vykonstruovaly souvislost mezi atentátníky a vesnicí Lidice a v noci z 9. na 10. června ji v nevídaném aktu pomsty začaly vyhlazovat. Sto sedmdesát dva mužů nad patnáct let bylo na místě zastřeleno, ženy byly transportovány do koncentračního tábora. Sedm kojenců ve věku do jednoho roku nacisté umístili do pražského sirotčince. Z dětí odvezených do Chełmna u Lodže vybrali sedm vhodných k germanizaci a přidělili do německých rodin. Ostatních dvaaosmdesát dětí zavraždili v nákladním voze výfukovými plyny. Několik dní poté srovnali se zemí i vesnici Ležáky a zavraždili sedmačtyřicet ležáckých obyvatel.
V muzeu jsou dokumenty o vyhlazení Lidic a jeho obyvatel. Archivní materiály, fotografie vesnice před srovnáním se zemí, tváře a jména popravených, audionahrávky, na nichž dnešní děti předčítají lístky zavražděných dětí, několik málo zachovalých předmětů. Dále filmové záběry nacistického týdeníku z pompézného rozloučení s mrtvým Heydrichem na Hradčanech za doprovodu Wagnerovy hudby.
Obludnost nacistické vůle k vyhlazení se zcela vymyká chápání. Vím to, jsem na to připraven, ale tady v muzeu mě skutečnost opět přemůže. Kromě masové vraždy obyvatel je zdokumentováno i zapálení vesnice a srovnání ruin se zemí, které provedly jednotky Říšské pracovní služby. Z vesnice Lidice nesmělo zůstat vůbec nic. Ani hřbitov, jehož náhrobky vybagrovali a použili kdesi ke stavbě kasáren. Rovněž původní topografie byla vyhlazena, i potok musel na několika místech téct jinudy než předtím. Karl Hermann Frank, státní tajemník protektorátu, který byl přítomen popravám lidických mužů, řekl později před soudem, že chtěl, aby později na místě, kde stály Lidice, rostlo obilí.
3
Vycházíme na volné prostranství. Neroste tam obilí, roste tam tráva. Jsou patrné základy kostela, zbytky zdi Horákova statku, u níž se konaly popravy. Zčásti jsou zrekonstruované. Věnec visící na kříži je z ostnatého drátu. Kříž je vztyčen na místě, masového hrobu, ale ani to není zcela jisté.
Výsek krajiny, kterou procházíme, je také dílem nacistů. Kromě vyhlazení vesnice změnili podle svého i prázdnotu, lidskou propast, kterou tady rozevřeli. Nad touto prázdnotou, úmyslnou prázdnotou, slepou skvrnou vytvořenou masovým vražděním, byl vybudován Památník Lidice, aby připomínal vyhlazení, které bylo tak německy důkladné, že bez velkého úsilí směřujícího k udržení paměti a proti zapomnění by ani nebylo patrné.
4
Kromě jiného právě v tom obecně spočívají nesmírné obtíže udržení paměti na hrůzné teroristické činy, kromě jiného je právě to programem takových činů. Tento kalkul teroristům vyšel, pomyslím si, když procházíme místy, kde stávala vesnice Lidice, když vyhlazení bylo tak totální a nevratné. Teror se nespokojí jen s vražděním. Chce udělat do skutečnosti díru, která nikdy nezmizí. Každý pokus takovou díru ucpat se může zdařit jen částečně. Teroristický čin do jisté míry triumfuje i v marnosti takových pokusů. Teroristický čin diktuje úsilí, které je od začátku odsouzeno k neúspěchu.
Vzpomenu si na jedno místo z románu Mao II amerického spisovatele Dona DeLilla, které si často vybavuju. „Co získají teroristé, to spisovatelé ztrácejí. Rozšířením vlivu teroristů ztrácíme jako tvůrci citlivost a myšlenky,“ říká v románu spisovatel v jednom rozhovoru. Teror oněmuje.
5
Nebo vyvolá mluvu, která je neustále v nebezpečí, že ji instrumentalizují jiné mocenské síly. Protože na druhou stranu lidé pochopitelně nemohou, nechtějí, nesmějí oněmět tváří v tvář takové hrůze, jaká se stala v Lidicích. Hrůzu je nutné pojmenovat, obžalovat, odsoudit. A je nutné umět truchlit. „Člověk je pro druhého člověka svědomím, což je důležité právě tehdy, když druhý žádné svědomí nemá,“ napsal Friedrich Nietzsche. Ale právě v tom je taková mluva opět náchylná k více či méně vědomému falšování. I ke zneužití.
Zpráva o zničení Lidic v červnu 1942 se okamžitě rozšířila po celém světě a všude vyvolala projevy solidarity. Vesnice v USA, města v různých zemích Latinské Ameriky se přejmenovávala na Lidice, jako by tak bylo možné symbolicky zrušit vyhlazení reálné vesnice. Ovšem válčící mocnosti hned nato využily celosvětového pobouření nad nelidskou bestialitou nacistického teroru pro vlastní propagandu. Na britském plakátě vydaném Klubem československo-britského přátelství je vlevo dole rudě planoucí nápis Lidice. Nad ním a za ním je černá prázdnota, která je uťatá rudou pažbou pušky a rudou pěstí. Puška a pěst dvoří diagonálu, která plakát zhruba rozdělují na dvě stejné poloviny. V pravé horní polovině je modrá obloha s oblaky a sluncem zalitá vesnice s kostelem. Vedle rudého nápisu Lidice je bílými písmeny napsáno shall live! Masakr se proměnil ve válečnou výzvu.
Na konci naší procházky po někdejším katastru vesnice se ptám Lucie Černohousové, ředitelky Pražského literárního domu, jakou roli hrají Lidice v povědomí české veřejnosti. Říká, že za komunistického režimu se tady konaly velké akce KSČ, při nichž bylo toto místo instrumentalizováno jako památník boje se západním imperialistickým agresorem. Říká, že lidé tehdy Lidice vnímali v první řadě jako součást komunistické propagandy a sebeprezentace, takže se památník po převratu ocitl v neutěšeném stavu. Teprve v poslední době se v rámci úsilí oprostit ho od někdejšího ideologického rámce znovu dostává do centra pozornosti.
6
S tím souvisí i nové historické zhodnocení událostí. Pro antifašistický heroismus ve službě socialismu už v něm není místo, protože k pomstě nacistů za atentát na Heydricha nezavdaly Lidice žádnou politicky motivovanou záminku. Volba padla na tuto vesnici náhodně. I to očividně patří k podstatě teroru, je nevypočitatelný a jeho oběti jsou zcela nahodilé. I tím vzbuzuje teroristický čin hrůzu a vyvolává takovou auru násilí, které působí v neposlední řadě i celosvětovým rozšířením ve zprávách o bestiálně ničivém činu.
O demontáž komunistického výkladu jde také historikovi Eduardu Stehlíkovi, náměstkovi ředitele Vojenského historického ústavu v Praze při přednášce podložené důkladným bádáním, kterou si vyslechneme odpoledne. Trochu mě ovšem irituje velký prostor, který dává pozdějšímu zapletení komunistů a bývalých nacistů po skončení druhé světové války. Vůbec nechápu souvislost. Při zničení Lidic nehrály tyhle pletichy žádnou roli. Může tak vzniknout dojem, jako by tyto poukazy na poválečné události sloužily spíše ideologickému vymezení a do jisté míry prodlužovaly řetězec instrumentalizace lidických událostí. Jako by se tak zdůrazňoval podobně absolutní nárok na pravdu vymezující se proti světovému názoru, jemuž se právě tohle vyčítá. Konstatování, že komunisté si přivlastnili Lidice pro své politické účely, je jedna věc, říkám si v duchu v přednáškové místnosti Lidické galerie. Ale poukazy na případy spolupráce komunistů s bývalými nacisty v tomto kontextu posouvají výklad souvislostí ne přímo do zcela falešného světla, ale vytvářejí atmosféru resentimentu, která se mi zdá nepřiměřená.
Ale co je vlastně „přiměřené“? Tato otázka se ve mně ozývá stále hlasitěji. Jak se lze vůbec přiblížit dobově tak zatíženému tématu? Vím přece, že budu později psát tento esej. Cítím skepsi vůči objektivitě každého historického pohledu. Historie není objektivní věda. Pohled historie vždy spoluurčuje současnost. Čím vzdálenější nějaká událost je, čím častěji byla podrobena různým interpretacím, které se už samy staly historií, tím více je obalena těmito výkladovými nánosy. Ty je třeba nejdříve odstranit, a pak je snad možné dostat se k jádru události.
Jak ovšem zabránit tomu, aby se při procesu odstraňovaní nánosů nenabalila na dřívější interpretace zase další? Jaké je oprávnění odstraňovat nánosy? Pravděpodobně taková legitimizace stojí a padá s metodou, které se použije. A zřejmě záleží na tom, aby byla tato metoda co nejvíc transparentní. Aby byly zřetelné její hranice i její slabiny, když už není schopná plně rekonstruovat pravdu. Je tohle přiblížení se pojmu „přiměřený“?
7
A co přesně se má ukázat, pojmenovat? Odpoledne se setkáváme s Marií Šupíkovou, o níž víme, že je pamětnice vyhlazení Lidic. Paní Šupíková je dnes stará paní, která přežila masové vraždění jako jedno z dětí vybraných k poněmčení. Vypráví, jak ji s ostatními dětmi odebrali matkám, vlakem odvezli do sběrného tábora, jak ji jeden esesman vybral s několika dalšími dětmi jako vhodnou k převýchově za účelem pozdější adopce, zatímco ostatní děti byly zplynovány. Vypráví o době, kterou strávila s německými adoptivními rodiči. Jak od nich byla po válce náhle odtržena, bez možnosti rozloučit se, doslova z minuty na minutu. Že už je nikdy neviděla, ale později našla ve městech, kde s nimi tehdy žila, ulici i dům.
Je to naléhavý, dojímavý příběh, který nám paní Šupíková vypráví. Zprostředkuje nám něco z nezměřitelného utrpení způsobeného lidickým zločinem a není k tomu zapotřebí ani památníku, ani muzea. Její vyprávěné je „přiměřené“, to se rozumí samo sebou. Opakovaně se dostavují okamžiky, kdy my, její posluchači cítíme, jak jsou jizvy nacistického teroru nezhojitelné. Zatímco bez dechu poslouchám její vyprávění, v hlavě se mi vynořují fotografie z muzea, černobílé snímky obyčejné vesnice v každodenním životě obvyklém v tehdejší době. Zase v duchu vidím areál Lidic, ale jako bych se teď díval i trochu očima paní Šupíkové. Cítím, že pro ni není tahle krajina prázdná, pro ni bude navždy zaplněná tím, co tady kdysi bylo, a prodchnutá bolestí z toho, co se tady stalo, o co navždy přišla.
8
Zatímco tohle píšu, stále mě přepadají pochybnosti o „přiměřenosti“ mého pojetí, mého tónu. Jednak proto, že to, co chci sdělit o účinku vyprávění paní Šupíkové, se mi zdá tak samozřejmé. A jednak proto, že zážitky, zkušenosti se vždy proměňují v něco jiného, když se je člověk snaží zachytit. Stávají se z nich záznamy. Tedy něco umělého. Autentickou zkušenost, která se během vyprávění paní Šupíkové na nás okamžitě přenáší, nelze konzervovat. Dokud vypráví, tahle bezprostřednost nemůže zmizet. Rázem se to ovšem změní ve chvíli, kdy se pokusíme autenticitu zafixovat.
Pamětníci nacistických zvěrstev ještě žijí, ale brzy přece zemřou i poslední z nich. Zřejmě to souvisí i s tím, že využití takzvané orální historie pro dokumentační účely, a to nejen nacismu, se už stalo přímo módou. Audiozáznamy a videointerview se zařazují mezi archivní materiál a hrané scény, aby se do ztvárnění historických událostí integrovalo něco z účinku osobních zážitků.
Kritici se takovému formátu brání, protože v jejich očích se často sugeruje autentičnost tam, kde se ve skutečnosti jedná o zpracovaný materiál. Právem vznášejí námitku, že jak výběrem částí rozhovoru, tak výběrem pamětníků, jejichž vzpomínky principiálně nemohou být obecně závazné, vzniká nebezpečí manipulace, dokonce rozdrobení historie. Neboť právě autentický tón brání nahlédnout konstrukci líčení, zajišťuje jí nimbus nevyvratitelné rekonstrukce událostí.
Také vzpomínky paní Šupíkové jsou rekonstrukcí autobiografické minulosti podle pravidel její specifické paměti, její individuální psychologie. K tomu přistupuje okolnost, že – tak jako mnoho pamětníků – vyprávěla své zážitky různým posluchačům z různých generací, takže některé fragmenty vzpomínek zřejmě srostly teprve časem do smysluplného celku, tím, že do osobních vzpomínek zahrnuly a integrovaly znalosti zvnějšku a tak dále. Fakt, že individuální vzpomínky nemohou být nikdy objektivní, nám nijak nebrání v tom, abychom spoluprožívali osud Lidic i osud paní Šupíkové, dokud jsme s ní a ona nám vypráví.
Až možnost společného setkání pomine, audiozáznamy a videozáznamy vzpomínek pamětníků nabudou na významu. Nemohou sice nahradit živý rozhovor, ale atmosféru při jejich vzniku lze zčásti uchovat opatrným zacházením se zvukovým a obrazovým materiálem. Neměl by se mrzačit střihem, charakter záznamu je třeba zachovat nezměněný, aby se zabránilo zneužití orální historie k legitimizaci historických způsobů pojetí nebo k ustavení zdánlivé objektivity. Tato do značné míry nezpracovaná svědectví ukotvená v rámci vědeckého historického zpracování mohou potom i pozdějším posluchačům a divákům zprostředkovat cosi z aury autentické zkušenosti, které prameny a fakta neposkytnou.
9
Ale spisovatelé nejsou historici. My, tři čeští a tři němečtí spisovatelé, pozvaní do Lidic, máme zase jiná východiska, protože se pohybujeme na poli fikce. Přesně řečeno v oblasti oscilující mezi fantazií a historickými fakty. V historické látce musíme vyvažovat fikci a skutečnost jinak než ve zcela vymyšlených příbězích. To platí tím spíše, je-li téma spojené s tolikerou smrtí a lidským utrpením. Nic se, zcela právem, nesetká s tak tvrdou kritiku a odmítnutím, jako „nepřiměřené“ zobrazení nacistických zločinů ve filmu a v literatuře. Jak známo i fikci je možné ideologicky zneužít, i literární díla, přinejmenším ve stejné míře jako dokumentární formáty zprostředkující historii, posloužila propagandistickým účelům sahajícím od zlehčování až po štvavou kampaň.
Určit přesnou hranici mezi smyšleným dějem a historickými fakty je neobyčejně těžké. O tom jsme s kolegy mluvili v následující debatě. Dobrým příkladem může být ostrá diskuse týkající se hraného filmu italského režiséra Roberta Benigni Život je krásný z roku 1997. Filmem, v němž převedl děsivou realitu koncentračního tábora do hořce absurdní komedie, která se takřka vysmívá holokaustu, polarizoval veřejnost. Pro některé to bylo nepřípustné porušení tabu, pro jiné obnovení lidské důstojnosti, již se nacistům téměř podařilo vymazat.
U většiny uměleckých zpracování zločinné doby nacismu, která se ovšem už sama stala historií, jsou motivy snadno čitelné. Například krátký film Silent Village Brita Humphrey Jennigse a hraný film Hitler’s Madman Američana Douglase Sirka o zničení Lidic, oba z roku 1943, jsou poplatné době svého vzniku za druhé světové války. Oba filmy byly natočené proto, aby divákům přiblížily nacistický zločin, čerpaly přitom ovšem ze stručného zpravodajství. Válečný nepřítel je v nich vylíčen velmi drasticky proto, aby se posílila solidarity s oběťmi války. V obou filmech je vesnice Lidice symbolem toho, že válka proti Německu je nevyhnutelnou nutností – což je vzhledem ke skutečné bestialitě nacistického režimu zcela pochopitelný záměr.
10
Román Lidice Heinricha Manna, který vznikl vzápětí po vyhlazení Lidic v létě 1942, je složitější případ. Tato kniha je prakticky neznámá a v Německu upadla do zapomnění, ač ji napsal významný německý spisovatel, mj. autor románů Poddaný a Profesor Neřád, který v roce 1930 zfilmoval pod názvem Modrý anděl Josef von Sternberg s Emilem Jannigsem a Marlene Dietrichovou v hlavních rolích a který proslul po celém světě. Příčinou zapomnění je v neposlední řadě fakt, že literární zpracování událostí v Lidicích se autorovi nezdařilo. Ale selhání tak zkušeného autora, který uměl tak pronikavě vylíčit sociální charaktery v militaristickém prostředí vilémovského Německa, se mi zdá vhodné k osvětlení jak historicky nové kvality nacistického teroru, tak problémů jeho uměleckého zpracování.
Heinrich Mann ztroskotává v románu Lidice na vysoké úrovni. Žije už v americkém exilu v Los Angeles, když světem otřese zpráva o německé odplatě za atentát na Heydricha. Mann se rozhodne napsat o těchto událostech román, který dokončí už v létě 1942. O bližších okolnostech zločinu je v tu dobu málo informací. Jednasedmdesátiletý autor nahradí chybějící fakta vlastním dějem, v němž hlavní roli hraje student Pavel Ondráček z Lidic. Ve vesnici zastaví kolona vozů s Heydrichem, protože zaběhlý pes způsobil nehodu, a obyvatelé Lidic poprvé pocítí nacistické zastrašování. Ale Pavel při té příležitosti objeví svou schopnosti napodobit Heydrichův hlas (Heydrichův hlas byl už tehdy terčem vtipů, na tak příkladného árijce byl nezvykle vysoký a pisklavý) a v průběhu dalšího děje je schopen Heydricha napodobit po všech stránkách. Využije Heydrichovy nepřítomnosti na Hradčanech a jako jeho dvojník vnese s podporou pražského divadelního herce do řad okupační moci naprostý zmatek, takže totálně zesměšní Heydrichovo velikášství a nacistický dril. Heydrich se nakonec stane obětí spiknutí v SS, které má původ v těchto zmatcích. Vyvraždění obyvatel Lidic je pomstou za demaskování nacistů, Pavel uprchne do Jugoslávie a tam se přidá k partyzánům.
Heinrich Mann udělal z Lidic komedii. V pozadí je idea (podobně jako u Benigniho), že kulturní duch může potřít antiducha barbarství divadelními prostředky a v tomto případě i pomocí českého humoru. Zjevné jsou výpůjčky z románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka, z románu Carla Zuckmayera Hejtman z Kopníku a z filmu Charlie Chaplina Diktátor, který přišel do kin v roce 1940. Také Chaplin se nacistům, Hitlerovi a Mussolinimu vysmívá, i u něj se z oběti – židovské – stává dvojník, který v patetické závěrečné řeči překoná fašistickou ideologii. Ale to, co se Chaplinovi daří, se u Heinricha Manna brzy vyčerpá. Příčinou je zřejmě posun v rámci tématu. U Chaplina je v centru děje nacistický režim a jeho blamáž, u Manna je v centru pozornosti teroristický akt v Lidicích, jak je zřejmé už z názvu. A protože má každý při čtení neustále na paměti hrůzný rozměr lidického zločinu, působí komediální látka makabrózně a nepřiměřeně. Hochštaplerský kousek à la Hejtman z Kopníku je s bezskrupulózní masovou vraždou zcela nesouměřitelný. Lidice se stávají pouhou fasádou.
Společensko-kritická poetika Heinricha Manna je ovlivněná první světovou válkou. Estetické prostředky, jimiž zobrazoval tuto éru, se pokouší použít i na nacismus a Lidice. Ovšem vzhledem k bezbřehé brutalitě teroristického aktu, který postrádá jakékoliv lidské měřítko, tyto prostředky už nezabírají. Mann si toto dilema zřejmě uvědomoval, nejpozději poté, co dostal dopis od literární rady nakladatelství El libro libero založeného v Mexiku exilovými autory, které nakonec román vydalo. Rada navrhuje zvolit jiný titul. „Dokud rány ještě krvácejí, zdá se nám nebezpečné nazvat groteskně satirický román Lidice.“ Dopis podepsali kromě jiných Anna Seghersová, Ludwig Renn a Egon Erwin Kisch. Mann rukopis přepracoval podle návrhů rady, ale titul ponechal. „Román Lidice je maximum výsměchu, jakého jsem schopen,“ napsal.
11
Vyhlazení Lidic představuje v jistém ohledu precedens určitého typu terorismu, který je dnes zcela běžný. Poprvé se zde stává podstatnou součástí zločinu šíření hrůzy jako mediální poselství. Nacistická propaganda jako první v dějinách dokázala ve velkém stylu využít pro své účely tehdejší nová média – rozhlas a film. Svévolná masová vražda zaujme veřejné mínění, nutí k protipropagandě, která ovšem od počátku nemůže být práva zločinu. Otázka, jak přiměřeně reagovat na teroristické činy, je dnes aktuálnější než kdykoliv dřív. A odpovědi se stejně jako dřív hledají.
[Aus dem Deutschen übersetzt von Jana Zoubková]