Info

[Lidice-Austausch]: Lidice a vzpomínání (tschechische Übersetzung)

„Všechno je na gumičce perspektivy.“
Bohumil Hrabal: Krásná Poldi

I

VZPOMÍNÁNÍ na Lidice musí začít připomenutím Reinharda Heydricha. Muže, který v lednu 1942 předsedal konferenci v Berlíně-Wannsee a měl tedy rozhodující slovo v přípravě hladce fungující logistiky pro zavraždění šesti miliónů lidí, kterému nacisté  antihumánně a cynicky říkali „konečné řešení židovské otázky“. Vzhledem k Heydrichově funkci zastupujícího říšského protektora ho někteří vnímali v hierarchii nacistické hrůzovlády jako druhého muže hned za Hitlerem. Válečný zločinec a vrah od psacího stolu Heydrich, jehož srdce nebylo ani chladné, ani ledové, nýbrž přímo kamenné, (led může roztát, kámen nikoliv) si předsevzal, že ve svém panství, protektorátu Čechy a Morava, zavede „totální kontrolu nad podmaněným obyvatelstvem a důsledně vyhladí všechny kulturní, politické a rasové elementy, které jsou neslučitelné s nacionálně-socialistickým světovým názorem, jak píše Robert Gerwarth v Heydrichově biografii.

„Všichni, kdo takhle mluví a píší, si rozhodně neumí představit, že Reinhard Heydrich byl ve skutečnosti úplně jiný člověk.“

„Vše je na gumičce perspektivy“, píše Bohumil Hrabal na závěr své povídky Krásná Poldi, oné huti Leopoldine v Kladně, kde v letech 1949–1952 pracoval nejen Hrabal, ale několik let před ním i devět mužů z Lidic, na které se při totální likvidaci vesnice Lidice málem zapomnělo, protože v uhelných dolech zásobujících Krásnou Poldi měli právě noční směnu. Opomenutí však bylo napraveno a muži byli zastřeleni následujícího dne, stejně tak dva nezletilci, u nichž se zjistilo, že dosáhli věku  patnácti let už před několika dny. Rozkaz totiž zněl, že všichni muži z Lidic – a tím byli myšleni všichni starší patnácti let – budou zastřeleni na dvoře Horákova statku. (Co by udělali tito naprosto bezcitně a chladně počítající byrokrati smrti s někým, komu by bylo patnáct let právě onoho 10. června 1942, v den „trestné akce“?) Vykonavatelé odvety za atentát na Heydricha dokázali, že přístup svého říšského protektora dokonale zvnitřnili. Jak bylo řečeno výše, šlo o totální kontrolu a naprosté zničení, a už jen proto nesmělo dojít k náhodnému opomenutí, nikdo nesměl uniknout ze spárů těch, co vládli nad životem a smrtí.

„O tom všem už Reinhard nic nevěděl, a je-li přesto jméno Lidice vyslovováno jedním dechem s jeho jménem, mohu to označit jen za důsledek šikovné propagandy!“

Tedy všechno je na gumičce perspektivy? Nenávidím tuhle větu Bohumila Hrabala, ačkoliv jinak každou jeho větu miluju, všechny do jedné. I v tomto případě je třeba říct, že má pravdu, říká to, co je faktem, mluví o tom, o čem lze mluvit, (mimochodem Krásnou Poldi v Kladně založil otec filozofa Wittgensteina a pobočku hutí v Chomutově postavil strýc Heimita von Doderera) všechno je na gumičce perspektivy, ale jistě člověk smí správnost této věty nenávidět. Proč? Protože umožňuje líčení jako je toto:

„Brzy se přišlo na hornickou vesnici, která měla jen sto deset obyvatel. Jen sto z nich zde bylo policejně hlášeno. Byly to Lidice. Konečně jsme něco měli. Okamžitě bylo zjištěno, že se tady ukrývají agenti. Vzrušení a neklid vzrostly. Násilí je posledním slovem. Vesnice Lidice je zničená. Muži zastřeleni, ženy uvězněny a děti transportovány do dětských domovů v Říši.“ 

Žena, která tohle napsala, byla vdova po zastupujícím říšském protektorovi Lina Heydrichová. Třicet let po událostech v Praze a v Lidicích sepsala obludný text, z něhož jsem už třikrát citoval… Papír snese všechno, papír lze někdy ponížit, pošpinit a zneuctít stejně jako člověka. V sedmdesátých letech mohl každý vědět nebo bez sebemenších problémů zjistit, kolik obyvatel v Lidicích skutečně žilo. Nikdo nemusel uvádět číslo sto deset a navíc tvrdit, že lidické děti byly transportovány do dětských domovů v Říši. Už dávno bylo známo, že ze sto pěti lidických dětí bylo osmdesát dva zavražděno v koncentračním táboře v Chełmnu výfukovými plyny. Když někdo něco takového přesto napíše, gumička jeho perspektivy se promění v prak výsměchu a vrhá nesnesitelný cynismus obětem přímo do tváře. Ale o výsměch této černé vdově zřejmě šlo. Je to patrné už na úpravě knihy: Na obálce je svatební fotografie manželů Heydrichových a rudými písmeny název knihy: Život s válečným zločincem. Dá se to vůbec interpretovat jinak – právě v propojení s fotografiemi z rodinného alba – než jako cynicky drzý výkřik „No a co?“ Není náhoda, že tento elaborát požívá v extrémně pravicových kruzích statutu jakéhosi „hnědého Mauritia“ ceněného na celém světě a draze prodávaného na internetu. Naskýtá se otázka: Kdo takový spisek vydal? 

II

UŽ TO VÍM, protože jsem tu knihu četl a podíval jsem se i na tiráž. Při pohledu na jméno nakladatele jsem přestal dýchat, protože nakladatel je týž jako můj nakladatel. Malou odchylkou je, že v knize Heydrichové stojí: Nakladatelství W. Ludwig, Pfaffenhofen/Ilm. V mých knihách už je jako sídlo nakladatelství uveden Mnichov, protože v té době už patřilo nakladatelské skupině novin Süddeutsche Zeitung, k níž náleží kromě jiných i nakladačství List a Süddeutscher Verlag a k jejím autorům patří  například Oskar Maria Graf. (Kdyby román o Lidicích napsal Graf, který dobu strávenou v československém exilu nazval  „dobrými a šťastnými roky“, tvrdím, že by výsledek nebyl tak žalostný jako v románu Lidice Heinricha Manna oscilujícího zcela nepřiměřeně mezi satirou a groteskou; na autorovu omluvu budiž řečeno, že ho psal jen několik měsíců po události oné hrůzné noci na jaře 1942, a to v dalekém americkém exilu, kde očividně neměl k dispozici dostatečné informace). Já ovšem musím žít s faktem, který mě trýzní, že jsem alespoň nominálně autorem nakladatelství, kde vyšla strašná kniha vdovy po Heydrichovi.

Jak se však její rukopis dostal k tomuto nakladateli? Podle sdělení Michaela Ludwiga, syna tehdejšího nakladatele Wilhelma Ludwiga, ho do nakladatelství přinesl Werner Maser. Maser je považován za kontroverzního raného životopisce Adolfa Hitlera, byl to první historik, který mohl bádat v hlavním archivu NSDAP. Wilhelm Ludwig ho požádal, aby k textu Liny Heydrichové napsal komentář, který vyjde v knize jako dodatek. Nakladatel sám připojil několikařádkovou poznámku, že knihu vydává výhradně jako „dobový dokument“. Werner Maser píše, že Linu Heydrichovou upozornil na řadu faktických chyb. Ona však odmítla vzít příslušné dokumenty na vědomí. Maser k tomu lapidárně poznamenává: „Některá tvrzení nepotřebují komentář historika, spíše interpretaci psychologa. K tomuto kroku se však nakladatelství neodhodlalo.“ Ta druhá věta je vskutku pozoruhodná. Faktem zůstává, že vzpomínky Heydrichovy vdovy, které nejsou ničím jiným než hagiografií jejího manžela, vyšly bez psychologického rozboru. V textu Heydrichové se nacházejí tvrzení jako „myslím, že se chtěl obětovat“, a na jiném místě cituje větu svého manžela, „člověka činu, ochotného se obětovat“: „Musím to udělat. Jen já to dokážu, ostatní ne.“ Kromě jiného tedy dokáže organizovat masového vraždění Židů jako předsedající na konferenci ve Wannsee.

III

ABY SE POMSTILA SMRT takového člověka, museli zemřít obyvatelé Lidic. Ale proč msta postihla právě tuhle vesnici? Protože nějaká se najít musela. Když ne Lidice, tak nějaká jiná. Němci vykonstruovali zdůvodnění. Dva mladí muži z Lidic, kteří byli v Anglii u RAF, měli být důkazem zapojení Lidic do plánů na atentát připisovaný československé exilové armádě. A pak tu byla ještě druhá stopa, po které se SS a gestapo okamžitě pustilo, pošetilá epizoda, která zase jednou ukazuje, jak velké dějiny mohou mít svůj prvopočátek v nejnepatrnějších soukromých záležitostech. Když jsem o téhle věci četl poprvé, nemohl jsem jí uvěřit. Při setkání s přeživší pamětníci Marií Šupíkovou v Dokumentačním centru Lidice, kde nám tato víc než osmdesátiletá žena  dojímavým způsobem vylíčila svůj život plný hrůzy a absurdity, jsem se na tuto okolnost zeptal a ona nám všem potvrdila, že osud lidických obyvatel závisel i na tomto strašlivém vtipu dějin. Jeden český záletník, i Češi jsou někdy jen lamači ženských srdcí, přestože byl ženatý udržoval tajný poměr s dělnicí továrny na baterie ve Slaném, který leží deset kilometrů od Kladna. Utajovaná láska se pro něj stala přítěží, a tak si vzal za záminku napjatou atmosféru po atentátu na Heydricha a namluvil svému děvčeti v dopise, že musí na nějakou dobu odejít do ilegality a že už se nemohou vidět. Kromě toho v dopise nechal pozdravovat rodinu Horákových z Lidic, kterou očividně osobně vůbec neznal. Ovšem syn ze statku Josef Horák byl jedním ze dvou už zmíněných příslušníků československé zahraniční armády ve Velké Británii. Milostné psaníčko se dostalo do nesprávných rukou a legenda o odhaleném spiknutí byla na světě. U zdi Horákova statku bylo popraveno 172 mužů, kteří byli ve statku shromážděni v noci z 9. na 10. června. Mezi nimi byl zastřelen i chlapec, kterému bylo čtrnáct a půl roku, otec ho vzal s sebou, protože ho nechtěl nechat s nemocnou manželkou. Nemohl tušit, co muže nahnané do Horákova statku čeká.

Umrisse von Horáks Hof in Lidice

Reinhard Heydrich se o historii milostného psaní už nedozvěděl. Týden po atentátu zemřel na následky zranění v nemocnici Na Bulovce, tedy ve stejné nemocnici, kde o pětačtyřicet let později skočil z 5. patra Bohumil Hrabal s úmyslem skončit se životem. Aspoň mně se toto vysvětlení zdá jediné přijatelné. Navzdory všem historkám o krmení holubů. Kdyby se Heydrich dozvěděl o výmluvě záletného ženáče, možná by mu to připomnělo vlastní minulost. V roce 1931 byl jako sedmadvacetiletý nadporučík propuštěn z námořnictva za morální delikt, protože vyšlo najevo, že zasnoubení s Linou předcházel slib manželství jiné ženě. Po svatbě dvacetiletá Lina převzala vedení a formování manžela. Pocházela z extrémně pravicové rodiny a v době sňatku už byla přesvědčenou nacistkou a antisemitkou, zatímco Heydricha v době služby u námořnictva považovali za nepolitického podivína. Netrvalo dlouho a Heydricha „objevil“ Heinrich Himmler a angažoval ho pro vybudování tajné služby v rámci SS, takzvaného sicherheitsdienstu (bezpečnostní služby), zločinné organizace, jak ji později označil norimberský válečný tribunál, jejíž náplní bylo pronásledování všech nepřátel nacismu, především Židů.

IV

PO ROCE 1945 odmítla nově vzniklá Spolková republika Německo přiznat Lině Heydrichové vdovskou penzi vzhledem ke zločinům jejího manžela. Je pozoruhodné, že Reinhard Heydrich nebyl nikdy označen a odsouzen jako válečný zločinec, neboť mrtvého nelze postavit před soud, ani před ten Norimberský. Lina Heydrichová se o vdovskou penzi soudila tři roky a nakonec u Zemského sociálního soudu Šlesvicka-Holštýnska proces vyhrála. V odůvodnění rozsudku se píše, že její manžel zemřel v důsledku válečných událostí „smrtí vojáka“ a proto jí vdovská penze náleží. Až do své smrti v roce 1985 dostávala Lina Heydrichová penzi vdovy po generálovi. Poslední léta života vedla na ostrově Fehmarn v Baltském moři penzión Imbria Parva a organizovala v něm setkání bývalých příslušníků SS, aby „zde mohli vzpomínat na lepší časy“, jak píše Heydrichův životopisec Robert Gerwarth.

V

KDYŽ JSME U VZPOMÍNÁNÍ, zmiňme ještě mladšího bratra Reinharda Heydricha, Heinze Heydricha. Byl obersturmführerem SS, ovšem prodělal pozoruhodnou změnu. Po pohřbu Reinharda Heydricha Heinz obdržel rozsáhlý konvolut bratrových písemností. Předpokládá se, že mezi nimi byly i dokumenty, které se týkaly konference ve Wannsee a konečného řešení židovské otázky. Heinz se uzavřel v bytě a dokumenty přečetl. Poté je spálil. Posléze obstarával Židům falešné pasy a pomáhal jim uprchnout ze země. V prosinci 1944 skoncoval Heinz Heydrich se životem vlastní rukou. Lze předpokládat, že důvodem bylo břemeno toho, o čem věděl. Ale existuje i jiné vysvětlení, a sice, že chtěl uniknout válečnému soudu, hrozila mu prý obžaloba za krádež a korupci.

Ovšem tato verze pochází od jediného syna Reinharda Heydricha Heidera, a ten  o svém strýci nesmýšlel dobře. Heinzův syn Peter zase po válce prohlásil o rodině Reinharda Heydricha, a nemyslel tím jen Linu Heydrichovou, nýbrž i generaci dětí: Nic necítili a nikdy se v nich neprojevil cit. Nikdy nedali jediným gestem najevo lítost, například vůči přeživším dětem z Lidic.

[Aus dem Deutschen übersetzt von Jana Zoubková]

Deutsche Originalversion des Essays