[Lidice-Austausch]: Die Geschichte von Lidice in Lidice (tschechisches Original)

Tma najednou nebyla taková jako předtím. Všiml jsem si toho už cestou. Když jsem vyjížděl z Prahy, ozval se občas nějaký pták. Náznaky, že se blíží ráno.

Přijel jsem po dálničním okruhu kolem letiště a odbočil z hlavní. Pak ještě jednou.

Jsem na místě.

Zaparkoval jsem poblíž domů nových Lidic. Intuitivně. Parkoviště u památníku bylo zavřené a opuštěné.

Když jsem zamykal auto, dohlédl jsem na konec své ruky. To se mi v Praze před dvaceti minutami ještě nepodařilo.

Úsvit.

To je přesně ta chvíle, na kterou čekám. Budu psát příběh o Lidicích a plán, který jsem kvůli tomu vymyslel, počítal s tím jedním raním vstáváním.

Byl na něm přímo založen.

Ten plán vypadal takto: za svítání mi náhoda pomůže najít toho, o kom nakonec budu psát. V Lidích zemřelo za nacistické okupace více než tři sta lidí. Zemřeli všichni tamní muži. Chlapci. Většina dětí. Obec zmizela. Chtěl jsem psát o Lidicích, ale tři sta čtyřicet osudů je příliš mnoho.

Potřeboval jsem jen jeden.

Jeden, který bude mluvit za všechny ostatní. Jenže jak jej najít?

Osud Lidic byl osudem náhody. Obec zmizela, ale stejně tak mohla zmizet i jiná. Vyhlazení Lidic nebylo trestem za něco, čeho se dopustili Lidičtí, co snad souviselo s atentátem na Heydricha: byl to jen obyčejný vztek. Jako když zuřivec kolem sebe mává sekerou a mlatí hlava nehlava.

Lidice byly tomu šílenci nablízku.

Náhoda.

Rozhodl jsem se jít na věc stejně.

Náhoda jako metoda. Překreslil jsem si mapu starých Lidic. Budu ji mít v ruce, až se budu procházet ztichlými loukami, pod kterými kdysi stávaly Lidice. Budu na konci noci chodit nazdařbůh a až se objeví světlo, první místo, které uvidím, bude to správné. Podle mapy zjistím, kde stával nejbližší dům a pak i to, kdo v něm žil.

To bude on. Nebo ona, nebo oni.

Osud.

Vyhledám jejich jména, pak jejich povolání, příbuzné. Budu mít příběh. Stačí jej napsat.

Šel jsem po cestičce, která se mírně svažovala. Už bylo vidět na pár kroků dopředu. Tušil jsem tu zmizelou obec; její topografii jsem měl v hlavě. Někde naproti musí být základy kostela.

Noc končila.

Zvuk.

Vlhká tráva kamsi ustupovala a já se snažil zaostřit: viděl jsem obrysy čehosi, co do místa evidentně nepatřilo.

Pohyb.

Ze tmy se vylouply natažené lidské nohy. A pak ještě jedny. Dva lidé seděli na trávě a hleděli překvapeně na mně.

Chlapec s dívkou.

Uhnul jsem očima;  pozdě. Naše pohledy  se setkaly. Byl jsem naštvaný. Ti dva tu evidentně neměli co dělat: ne, nevadilo mi, že zřejmě porušili statut pietního území, na kterém se člověk má chovat s patřičným ohledem k mrtvým.  Narušili však situaci, kterou jsem si tak složitě připravil a vytvořil: Kouzlo té chvíle bylo pryč.

Blbá náhoda. Nemohli si pro své milenecké hrátky vybrat jiné místo? Nebo, proboha, jít sem alespoň jindy!

Milenci nepřemyšlí, uklidňoval jsem se: za spoustou náhod i neštěstí je slepá láska. Ostatně nebyl jedním z důvodů zničení Lidic milenecký dopis, který se dostal do rukou gestapa?

Samozřejmě, byl to falešný důvod.

Ale Lidice přesto zmizely.

Neexistující důvody někdy mívají ty nejstrašnější následky.

Otočil jsem se.

Vracel jsem se po cestičce a odbočil směrem ke hřbitovu. Jeho zdi už byly vidět docela zřetelně: ptáci se probudili a dávali o sobě vědět naplno. Kousek dál – nejspíš v nových Lidicích - startovalo auto.

Došel jsem až ke hřbitovu, aniž bych dokázal splnit cíl, který jsem za pomoci náhody naplánoval. Jiná náhoda mi jej překazila.

Hm.

Ani jsem se nechtěl vracet stejnou cestou; zase je potkám a ucítím jejich pohledy. Oni zase ten můj. Takže jsem zvolil dost nesmyslnou okliku. Zašel jsem si alespoň kilometr a vracel se z druhé strany.

Stejně mne našli.

Stáli u mého auta, mladík měl pod paží deku a jeho přítelkyně se dívala bokem.

„Omlouváme se,“ řekl mladík.

Díval se na mne: Asi dvacet, dvaadvacet let, možná ještě o něco víc. Sportovní oblečení z Klimatexu. Na krku šátek. Ten v Klimatexu určitě nekoupil. Jeho přítelkyně byla ale opravdu krásná: tmavé vlasy, tmavé oči, kupodivu dokonce i lodičky. Její oblečení  vůbec nesedělo s mladíkovým.

Mlčel jsem.

„Nedělali jsme tam, co si myslíte,“ pokračoval.

Pokrčil jsem rameny: bylo mi to jedno.

„Jeli jsme sem záměrně: chtěli jsme tu být sami… přemýšlet.  Teprve potom jsme chtěli jít do muzea,“ vysvětloval mladík.

Neřekl jsem nic. Nové Lidice se probouzely. Lidé odjížděli do práce, starali se o domácí zvířata. Přesto zde bylo větší ticho, než by člověk očekával. Zřejmě ty vzrostlé stromy v aleji uprostřed obce tlumily zvuky.

 „Má přítelkyně…“ řekl mladík.

Usmála se a podala mi ruku. „Lidice,“ řekla.

Myslel jsem, že se jen ubezpečuje, zda ví, kde jsme.

Víc toho neřekla.

„Má přítelkyně nemluví česky.“

Uvnitř kapsy jsem v ruce svíral klíčky od auta. Rozevřel jsem prsty a klíčky pustil. Dopadly do látky na dně kapsy.

Pořád jsem nedokázal skrýt rozmrzelost.

Nevěděl jsem, o co jim jde.

Díval jsem se na ruku, která před okamžikem pustila klíčky.

„Chceme se Vás na něco zeptat.“

Kývl jsem hlavou.

 „Chceme vědět, proč jste tady,“ řekl mladík.

No to snad ne! Měl jsem pocit, že se musím okamžitě otočit a odjet. Vysvětlovat v pět, šest ráno,  proč jsem se vypravil do Lidic, navíc právě těm, kteří celý smysl mé cesty obrátili naruby, to už by bylo příliš.

Ale dívka byla opravdu hezká.

Rukou jsem zachrastil klíčky uvnit kapsy.  To jsem si mohl odpustit. Bylo to nezdvořilé, nervózní gesto.

„Proč jste tady tedy vy?“ zeptal jsem se.

Mladík se otočil k dívce.

Promluvil španělsky.

Pak zase ona. Slyšel jsem jen: „…bien…“ a „..historia verdadera…“

Vzdychl jsem, pokynul rukou a zamířil k nedaleké lavičce. Jestli už člověk v tu nesmyslnou denní dobu ztratí hodinku spánku, tak už je dalších deset minut pouhou maličkostí.

A začal jsem být zvědavý. Ukázalo se, že mladíkova španělsky mluvící přítelkyně je z Argentiny.  Přijela, aby pátrala po původu svého jména.

Lidice!

Věděl jsem, že mnoho španělsky mluvích žen nosí jméno Lidice jako připomínku tragédie. Věděl jsem, že ve španělštině zní to jméno zvlášť pěkně. V Argentinském hlavním městě zpívá operní pěvkyně Lidice Róbinson. Pochází z Ekvádoru.

Dívka v lodičkách se jmenovala Lidice, ale tohle jméno měla po matce. Jenže původně nevěděla proč. Její rodiče jí to neřekli a už neřeknou. Zemřeli. Autonehoda. Náhoda.

Mladík vyprávěl: Lidice byla tehdy po smrti rodičů zoufalá. Proč to potkalo právě ji? Byla to úplně banální autonehoda, rodiče jeli z města a do jejich malého auta vrazil kamion. „Pak se náhodou dozvěděla o Lidicích v Česku a hledala možnou souvislost se jménem maminky a jménem svým. Hledala někoho u nás, kdo mluví španělsky. Tak jsme se seznámili,“ řekl mladík.

„Byla to šťatná náhoda, že odepsala vám,“ řekl jsem povzbudivě.

Seděli jsme na lavičce, slunce už zářilo a z nedaleké hlavní silnice sem doléhal šum houstnoucího provozu. Křivdil jsem jim. Jak jsem pochopil, v tu noc chtěli být sami. Lidice tu možná hledala odpovědi na otázky, na které zpravidla odpovědi neexistují.

Jsou to ovšem podobné otázky, které si kladli Lidičtí, kteří přežili válku.

Hleděl jsem někam nahoru nad údolí, ve kterém kdysi stávaly Lidice. Lidice hleděla na mne. Mladík se díval do země, v níž zmizela těla zavražděných lidických mužů. Bylo to setkání  lidí, kteří shodou okolností přišli do Lidic, které byly shodou jiných okolností vypáleny. A tito tři lidé se tam shodou okolností dali do řeči.

Nic víc.

Vyprávěl jsem jim, že chci psát příběh o Lidicích. Vysvětlil jsem, jak jsem zapojil do svého plánu náhodu a proč. Že jsem chtěl popsat jeden příběh z Lidic. Ale ne ten, který si vyberu já. Měl to být ten, který mi padne do klína jakousi předpřipravenou shodou okolností. Tedy náhodou.

To jsem ještě netušil, že náhodu může obrátit naruby jiná náhoda.

Že náhoda existuje nezávisle na nás.

Mladík poslouchal.

Překládal do španělštiny a Lidice kývala hlavou. Nohy v lodičkách měla překřížené.

Mluvil jsem o příběhu lidické ženy, která skončila v koncentračním táboře. O příběhu muže, který byl zastřelen u zdi Horákova statku. O příběhu lidického dítěte, které bylo odvlečeno do Polska a tam zplynováno. Nebo o příběhu jiného lidického dítěte, které bylo stejně tak odvlečeno do Polska a tam těsně uniklo zplynování.

Mezi těmi dvěma dětmi nebyl zpočátku žádný rozdíl.

Až na konci.

Osud?

Mladík se zarazil. Nedokázal přeložit slovo osud.

Snažil jsem se vysvětlit pocity jedné ženy, která jako lidické dítě unikla zplynování. Přiznala později, že mívala někdy divné pocity vůči lidickým ženám, které přišly po válce z koncentračního tábora a jejich děti se jim nevrátily. Cítila v jejich očích otázku: Proč tamto dítě se vrátilo a moje ne?

Osud?

Náhoda?

Náhoda se v jednom případě jmenuje štěstí. Jiní lidičtí ale té stejné náhodě říkali tragédie.

Náhoda prý tehdy za války v Polsku vypadala takto: podobala se důstojníku ve vysokých botách, rajtkách, do kterých švihal bičíkem. Tím stejným bičíkem ukazoval na děti, které si prohlížel. Ty, které vybral, přežily. Ostatní šly do plynu.

Vybral sedm z osmaosmdesáti.

Je náhoda totéž, co osud?

Mladík – představil se mi mezitím jako Pavel – překládal Lidici. Ta si nátahla krásné nohy v lodičkách před sebe.

„Casualidad,“ řekla. Náhoda.

Pokývala hlavou. Nebylo ale jasné, kterou z těch náhod má na mysli: náhodný výběr dětí, náhodnou smrt svých rodičů, seznámení s Pavlem, seznámení se mnou, nebo  náhodné vyhlazení Lidic, které byly vlastně na úplném počátku celého toho řetězce náhod.

Bez té první náhody by nebyla žádná z těch dalších.

Něco jsem v tom smyslu poznamenal.

Pavel mlčel.

Bylo vidět, že nesouhlasí.

Evidentně přemýšlel, jak to říct. „Nemyslím, že je úplně všechno taková obrovská náhoda, jak nám tady vyprávíte,“ poznamenal.

Podíval se na Lidiččiny lodičky. Aby si dodal odvahy.  Nejspíš.

„Četl jsem něco o Lidicích a vím, že nacisté postupovali přesně naopak. Nic neponechali náhodě,“ vysvětloval.

Uvedl známý příklad dvou lidických chlapců, kteří byli popraveni dodatečně, když unikli vraždění u zdi Horákova statku, kde byli postříleni všichni lidičtí muži. Rozkaz zněl: popravit všechny muže nad patnáct let. Ti dva chlapci překročili patnácté narozeniny o pár měsíců. Důkladní nacisté to zjistili a zavraždili je později. Díky náhodě mohli snad jen uniknout. Ale neunikli. „Náhoda neexistovala. Byl jen plán,“ namítal Pavel.

Zapomněl to Lidici přeložit.

Lidice se dívala do údolí, kde se nachází nový lidický rybník. Prý, když tam někdy před lety chtěli plavit koně, splašili se. Odmítli jít dál.

Pavel byl mladý, chtěl mít pravdu, ale já věděl, že ji nemá.

„Byl tu ale také jiný příběh,“ řekl jsem:  „Otec vzal svého syna, když jej odváděli na popravu do Horákova statku. Nevěděl, kam jdou, samozřejmě.  Synovi nebylo ještě patnáct, ale v té rodině měli hodně dětí, tak on chtěl ulehčit manželce. Vzal tedy syna v dobrém úmyslu sebou a popravili je oba. I když ten syn byl vlastně ještě čtrnáctiletý.“

Jestli existoval plán, tak byl evidentně překročen. Napadlo mne ještě ironicky.

Ale neřekl jsem to.

Byla to náhoda. Casualidad.

A ještě jednu myšlenku jsem Pavlovi neřekl: kdyby všichni ti lidé nezemřeli, neměl by svou dívku. Prostě by se jmenovala jinak a jela by jinam.

Ráno pokročilo, nové Lidice se vyprázdnily, lidé odjeli za prací. Nejspíš do Prahy. Naopak začal ožívat památník. Na louku překrývající zmizelé Lidice se začali trousit první turisté.

Mířili do Růžového sadu.

Na parkovišti se objevil dokonce celý autobus.

Dolehly k nám útržky hovoru: průvodkyně vysvětlovala, jak se podařilo po válce najít některé z lidických dětí, které skončily na „převýchově“ v německých rodinách.

Jako zázrakem se totiž zachovala poslední školní fotografie z Lidic. Vlastně jen negativ. Po válce podle něj vznikla fotografie a na ní se některé děti poznaly.

„Byla to náhoda,“ říkala průvodkyně.

Turisté kývali hlavami.

Usmál jsem se.

V kapse jsem nahmátl klíče od auta.

Byl čas se rozloučit.

„Musím jet.“

Domluvili jsme se, že se ještě setkáme. Bylo to prý pro ně zajímavé, Lidice by snad byla ráda, kdybych do příběhu o Lidicích vepsal i příběh její matky.

„Por favor…“  řekla. Usmála se.

Bezmyšlenkovitě jsem přikývl.

Lidice jako Lidice. Příběh Lidice v Lidicích může být zajímavý.

Ano.

Neměl jsem u sebe vizitku.

Tak mi Pavel napsal na malý lístek kontakt na sebe.

Na sebe a na Lidici.

„Hasta la vista!“ řekla Lidice.

Lístek jsem strčil do kapsy u kalhot.

Většinou si spořádaně všechny kontakty eviduji.

Tentokrát jsem to neudělal.

Kalhoty skončily v pračce a když uschly, našel jsem už jen papírek s rozpitými nečitelnými písmeny.

Nikdy předtím se mi něco takového ještě nestalo.

Náhoda.

Casualidad.

Až budu psát o Lidicích, budu se muset spokojit jen s tou náhodou, kterou jsem si původně naplánoval. Budu tam muset zajet znovu a brzo vstávat.

Nerad vstávám.