[Lidice-Austausch]: Co zůstane, jsou příběhy (tschechische Übersetzung)
Pode mnou údolí. Rozlehlý park se zelenožlutými loukami, jimiž se vine úzká pěšina. Stromy rostou v odstupu, jen na vrcholku svahu vytvářejí hradbu, které ohraničuje údolí směrem k jihu. Ve stínu jednoho stromu je umístěná lavička, nikdo na ní neodpočívá. V nejnižším místě údolí se pod tmavě zelenou korunou stromu tyčí štíhlý kříž. Nad ním ubíhají šedobílá oblaka. Až na šumění stromů je ticho.
Když mraky protrhne slunce, stoupám nahoru. Údolím vane vítr prosycený vůní luk. Tráva byla posečená teprve před několika dny. Přesto všude vyrážejí rostliny – heřmánek, jetel, podběl, řebříček, bodláky, blatouchy. Za prvním ohybem pěšiny se v trávě objeví kámen. Načervenalý pískovec, osekaný a zdobený, ulomený monolit, opěrný nebo vazební kámen, na něm nádobka bez svíčky.
Tady.
Ve středu 10. června 1942, pár minut po půlnoci protrhne ztichlé místo výkřik. Desetiletá Marie Doležalová se probudí. „Otevřete!“ Bušení na dveře. Otec otvírá dveře. Dovnitř vpadají muži v uniformách. „Okamžitě se oblečte! Tak dělejte!“ Marie na sebe nahází šaty a jde s rodiči a bratrem Josefem ven. Před domem a na silnici do vsi se to jen hemží německými policisty. Otec se ptá, co se děje, ale nikdo mu neodpoví. Místo toho je policisti vyzvou, aby šli dolů do vsi, kde dostanou další příkazy. Dům Doležalů leží poněkud stranou, domy ostatních obyvatel se táhnou spodní částí údolí. Na hranici obce rodinu rozdělí. Otce odvádějí do statku rodiny Horákovy. Marii a Josefa s matkou vedou ke škole, kam brzy přicházejí další ženy a děti z vesnice. Peníze a cennosti, všechno, co při překotném odchodu vzali s sebou, musejí odevzdat. Mají být zticha a čekat na další příkazy, nic se jim nestane. Dlouhé hodiny stráví v nejistotě. Za úsvitu přijíždějí před školu nákladní auta s plachtami na korbě. Všechny ženy a děti do nich musí nastoupit. Na silnici se víří prach, když Marie naposledy vidí svou vesnici.
Nedaleko hraničního kamene obce vyrůstají ze země zbytky zdi. Kamenné jizvy. Tady zemřel Mariin otec. Dopoledne 10. června 1942. Společně s dalšími 172 muži a chlapci z vesnice. Všichni mužští obyvatelé od patnácti let výše. Rozkaz SS. Museli se postavit před navrstvené matrace. Zpočátku po pěti. Protože to trvalo příliš dlouho, tak po deseti. Za necelé dvě hodiny byli všichni mrtví. O šest dnů později, 16. června 1942, popravila německá policie na kobyliské střelnici v Praze další muže z Lidic. Dělníky z noční směny a dva chlapce, kteří původně odjeli s ostatními dětmi. Když gestapo zjistilo, že už jim bylo patnáct let, poslali je na smrt. Jeden z nich byl Josef Doležal. Mariin bratr zemřel stejně jako jeho otec kulkami popravčí čety. O jeho osudu rozhodlo pouhých několik měsíců.
Ve větvích stromů šumí vítr. I stromy vyprávějí historii tohoto místa. Jeden z nich je starší než všechny ostatní, jak říkají ti, co zničení Lidic přežili. Jestli je paměť neklame, tento strom jako jediný přežil vyhlazování v červnu 1942. Ostatní stromy a keře byly vysazeny později. Aby se vyhladila vzpomínka, která je nevyhladitelná.
Mému otci bylo čtrnáct let, když válka skončila. O leteckém bombardování, jekotu sirén, blížících se letadlech, kamenných kostrách domů, kouřících ruinách nikdy nevyprávěl. Ani o svém strachu, nočních můrách, matčině trápení a starostech o bratry, kteří bojovali v Rusku, o svých obavách, protože od začátku války žil na území nepřátel, nevyprávěl o hladu a bídě, o smrti a přežití. Vyprávěl o kamarádově míči.
Křesťanský symbol. Umístěný několik metrů od základů Horákova statku, upomíná na mrtvé. Dva tenké kmínky zkřížené ve výši. Kolem středu kříže se vine trnová koruna z drátu. Slunce vykukuje z mraků. Stín kříže padá na zahrádku s trávníkem a záhonem růží, kterou obklopuje živý plot z thújí a zimostrázů.
Tady.
Zřejmě jsou zde zakopána těla zvražděných mužů. Přesně se to neví. Lépe řečeno nikdo to nechce vědět. Celý areál je pietní prostranství. Hřbitov bez hrobů. Na dohled od kříže odkryli přeživší obyvatelé Lidic základy kostela. V muzeu je vystavený kostelní portál, který jako zázrakem odolal ohni. Zázraky jsou dobré. Zázraky poskytují útěchu. Někdejší školu připomíná jen jeden kámen. Vyčnívá rozbitý ze země zarostlé trávou pár kroků od místa, kde stával kostel.
Víc toho nezbylo.
Když Němci zastřelili muže a odvezli ženy a děti, vesnici zapálili, ohořelé ruiny odstřelili a vybagrovali hřbitov. Nakonec jednotky Říšské pracovní služby srovnaly celé místo se zemí, navezly půdu až do metrové výše, zasadily stromy a keře a dokonce změnily koryto potoka.
Lidice nemělo připomínat vůbec nic.
Dnes právě tohle Lidice připomíná. Prázdný prostor uprostřed kvetoucí krajiny. Vakuum, do nějž další generace vkládají své myšlenky. Zmizelé místo, do nějž malují své obrazy. Své skici. Své představy. Své sny a utopie.
Jdu po louce a v myšlenkách se vracím na počátek.
Proč tohle všechno?
K pomstě za atentát na Heydricha, odplatě za smrt zastupujícího říšského protektora, strůjce konečného řešení, by snad stačilo zavraždit rukojmí. Proč se nacisti, a to uprostřed války, zabývali po celý rok tím, že krajinu, která obklopovala jednu nevýznamnou vesnici, tak měnili? Co je pohánělo? Pýcha? Představa božské všemoci? Šok z vlastní zranitelnosti? Nebo víra, že zlomí odpor svých protivníků zápalnou obětí, jakou svět dosud neviděl?
Pokud by jim skutečně šlo o naprosté vyhlazení jakékoliv vzpomínky, museli by odstranit i všechny písemné doklady, každou zmínku o této vesnici, v archivech zničit všechny dokumenty, rodné a úmrtní listy obyvatel Lidic, a najít všechny bývalé obyvatele, všechny přátele a sousedy z okolních vsí, v podstatě každého, kdo kdy vstoupil na území Lidic, nebo se na ně jen díval z návrší, každého, kdo byl schopen o Lidicích něco říct.
Nákladní auta odvezla ženy a děti do Kladna. Jízda trvala dvacet minut. V tělocvičně gymnázia všichni zůstali tři dny a noci. Na podlaze pokryté slámou se tísnilo tři sta lidí. Nejstarší ženě bylo osmdesát osm let, nejmladší šestnáct. Nacisté vyslýchali ženy ohledně nemocí jejich synů a dcer, děti zkoumali podle neprůhledných kritérií, zaznamenávali barvu vlasů a očí, měřili jim lebky. Nakonec napsali jména dětí na papírové cedule a pověsili jim je na krk. Třetího dne, v pátek, oddělili děti od matek. Marie si vzpomíná, že jeden voják střelil do přikrývky, když se děti nechtěly pustit matky. Vzpomíná si na padající omítku. A na ohlušující ticho.
Ženy deportovali do koncentračního tábor Ravensbrück, děti do sběrného tábora v Lodži. Až na tři, které vybrali podle údajně árijského vzezření pro germanizaci v Říši, ty odvezli do Prahy. V Lodži vybrali funkcionáři SS z osmdesáti osmi dětí dalších sedm k poněmčení, jednoho chlapce a šest dívek, mezi nimi i Marii Doležalovou. Pro zbylých osmdesát jedna dětí z Lidic dostal obersturmbannführer SS Hermann Krumey, vedoucí Přesídlovací centrály v Poznani od svého představeného Adolfa Eichmanna z Říšského hlavního bezpečnostního úřadu v Berlíně povolení pro sonderbehandlung – zvláštní zacházení. Nejdřív dětem nařídili, aby napsaly lístky svým příbuzným v protektorátě. Některé lístky se zachovaly dodnes. Dětí v nich píšou o osamělosti, hladu a bídě. Všechny končí prosbou o zaslání jídla, šatů, papíru a známek do Polska. Adresa odesílatele zněla: Tábor Gneisenau 41, Povartí.
Dva dny předtím, než poštovní úředník jejich lístky v Lodži orazítkoval, odvezli děti ze sběrného tábora do Chełmna, kde byly s největší pravděpodobností zavražděny výfukovými plyny v nákladním autě.
„Vidíte, brzy mi bude osmdesát,“ říká Marie Šupíková, rozená Doležalová, „a přece budu vždycky lidické dítě“.
Na podstavci orámovaném keři připomíná sousoší bronzových postav nejmladší obyvatele Lidic, které zemřely v dlouhé noci bez úsvitu. Tady u pomníku lidických dětí nabývá konkrétní rysy to, co se nedá pochopit, minulost a současnost splývají v jedno. Smutné dětské tváře hledí do dálky nebo hrůzou přivírají oči. U nohou jim leží pozdravy návštěvníků, plyšová zvířátka, panenky, autíčka, žvýkačka a lízátko. Dva velmi mladí návštěvníci se dívají na početnou skupinu postav. Ač jsou i oni ještě děti, jistě chápou, co se stalo v létě 1942 s dětmi, na jejichž sochy se dívají. Ale co to má s nimi společného?
Bylo mi šest nebo sedm, když mi táta poprvé vyprávěl o zážitku, který ovlivnil jeho život jako žádný jiný a o kterém mluvil později ještě víckrát, vždy stejnými slovy. Teprve po jeho smrti jsem pochopil, že příběh, který se skrýval za sděleným zážitkem, nikdy nevyprávěl. Jak jako dítě prožíval válku, čemu věřil, o čem snil, jak trávil dny, zda sám, nebo s kamarády, jaké koníčky měl, jaké poklady skrýval, co měl rád a čím opovrhoval, jaká jídla mu máma vařila a jaké příběhy mu táta předčítal před spaním, jestli se jako jedináček cítil osamělý, nebo měl radost z pozornosti rodičů, o niž se nemusel dělit.
Mí prarodiče se seznámili za první světové války. Reginald James Stephen Smith, narozený roku 1900, byl vojákem britské armády, Maria Müllerová, o rok mladší než děda, žila ve městě Opladen, které bylo tehdy okresní, dnes je součástí Leverkusenu. Nevím, jak a kdy se seznámili, jestli to byla láska na první pohled nebo zda se sblížili postupně. Vzali se po válce 8. června 1924 v Poole, pobřežním městě na jihu Anglie, které dřív patřilo k hrabství Dorset a bylo rodným městem mé prababičky. Šest let po svatbě, 22. října 1930, dva a čtvrt rokem před tím, než se Hitler dostal k moci, se narodil můj otec Thomas Raplh Smith. Brzy po narození se rodina přestěhovala do Anglie, kde můj otec prožil první léta dětství. Z této doby je mi známo jen jméno jedné tety a bratrance.
Důvody, proč rodina pobývala 3. září 1939, kdy Velká Británie vyhlásila Německu válku, rovněž neznám, ti, kterých bych se mohl zeptal, jsou už mrtví. Děda tehdy učil v jazykové škole v Porýní a musel blížící se tragédii předvídat, stejně tak babička, vždyť nacistická propaganda už dávno běžela na plné obrátky. Nelze věřit, že by je vypuknutí války překvapilo. Možná chtěli vycestovat, ale chyběly jim potřebné dokumenty. Mého dědu po vyhlášení války internovali, protože byl Brit. Nelze předpokládat, že by se mocní Říše báli nějakého učitele jazyků. Zavřeli ho ze msty nebo jako rukojmí. Babička s houževnatostí sobě vlastní dosáhla manželova propuštění. Ovšem gestapo ho internovalo podruhé. Nevím, jak se děda i podruhé dostal na svobodu a jak rodina prožila poslední válečná léta. Informace mám až z doby po bezpodmínečné kapitulaci Německa a poválečného budování země, jehož se účastnili i mí prarodiče a otec, jemuž bylo na konci války patnáct.
Událost, která ho poznamenala na celý život, se stala, když mu bylo osm nebo devět let. Představuju si kluka v krátkých kalhotách, malého, hubeného, s hezkým obličejem a tmavě plavými vlasy. Je odpoledne, možná svítí slunce, možná nad městem táhnou po obloze mraky, ale určitě neprší, jinak by ho máma anebo některá teta zavolala domů. S klukem od sousedů hraje fotbal.
Asi si vyznačili branku, chlebníky nebo kameny, možná kopali do míče proti zdi ve dvoře. Pak se stalo, co se stát nemělo. Můj otec se rozběhne a nechtěně vystřelí míč, míč toho druhého, na střechu. Sousedovic kluk se rozbrečí. Běží domů a řekne svému otci, co se stalo. Soused rudý vzteky vyběhne ven, popadne viníka, hlavou mu udeří o zeď a praští ho pěstí do obličeje. Ty všivej Angláne! Řekne jen tuhle jedinou větu. Tou historka končí. Mému malému otci očividně nikdo nepřišel na pomoc. Útočník nebyl nikdy obžalován. Mému otci se nikdy nedostalo spravedlnosti. Po válce historie pokračuje, když můj otec tlumočí mezi Němci a spojenci a náhle patří k vítězům, kteří ho vybavují insigniemi své moci – cigaretami a čokoládou.
Rána, kterou utrpěl toho odpoledne v Leverkusenu, se nikdy nezhojila. Záhy se mu otřásl celý svět, formovala ho bezmoc, bezbrannost a zoufalství, pocit méněcennosti kvůli svému původu, a přenášel to dál na nás, svoje děti. Setrvalé dědictví. Protože on uznával autority, my jsme se museli každé autoritě vzepřít. Protože on se přizpůsoboval, my museli vybočovat z řady. Protože on chtěl být celý život němečtější než Němci, my se brali za svůj původ a vychvalovali svou nikdy nespatřenou vlast. Nás bylo pět, on byl sám. Na mé třicáté narozeniny jsme ho pochovali. Ale smrtí rozpory s ním neskončily. Můj syn, který svého anglického dědu nikdy nepoznal, bude s dědictvím nakládat po svém. Stejně jako rodiče a prarodiče jsou i vnuci zajatci v labyrintu času.
Mladičtí návštěvníci jdou dál. Slyším jejich smích. U paty pomníku nechali kartičku. Je na ní napsané datum a dvě jména.
Jen sedmnáct dětí z Lidic přežilo mstu nacistů. Na dohled od základů kostela, na druhé straně potoka, byly pro ženy, které se vrátily z koncentračního tábora postaveny nové Lidice. Cesta do nové obce vede sadem, v němž kvetou tisíce růží, Pocházejí ze všech koutů světa a jsou zasazeny do lidické půdy.
Před kvetoucí nádherou pózují novomanželé. Fotograf vzhlédne. Čeká na okamžik, kdy z mraků vykoukne slunce. Tradice velí, že každý svatební pár zasadí na pamětním místě růžový keř, kvetoucí vzpomínku.
Do nových Lidic vede alej dlouhá čtyři sta metrů, jmenuje se 10. června 1942. Uprostřed je travnatý pruh s mnoha květinami, po obou stranách aleje sto šedesát domů, všechny jednopatrové, s plotem a předzahrádkou, většinou šedé, některé svítivě žluté, kostel ani náměstí tu není, obec je liduprázdná, alespoň dnešní den. Na konci aleje se tyčí mohutná budova s vysokým skleněným vchodem, v němž se zrcadlí obloha. Nad vstupem nápis Lidická galerie. Je zde sbírka významných uměleckých děl, i od německých umělců, a také dětské kresby z celého světa. Na venkovním schodišti se otáčím. Nikde nikdo. V jednom z těchto domů bydlí Marie Šupíková, věčné dítě. Ještě žije třináct lidických dětí. Kdo uchová vzpomínku, až zemře poslední pamětník?
Marii Doležalové bylo deset let, když čekala na další osud v bývalé textilní továrně v Lodži, městě, které Němci nazvali Litzmannstadt. Patřila ke starším dětem, a tak se starala o ty nejmenší, vytržené z chráněného světa, které celý den plakaly. Většina dětí byla oblečená nalehko. Některé byly nahé. Přenechány samy sobě ležely na studené podlaze továrny, v noci nouzově přikryté plášti. Nesměly se mýt, takže je brzy sužovaly vši a jiný hmyz.
Marie Šupíková si vzpomíná na vojáka, byl to příslušník SS, v ruce měl hůlku, možná to byl bičík, švihal se do holínek a občas jím ukázal na nějaké dítě. I na ni ukázal, proč, to nevěděla. Z dětí vybral šest dívek. Mezi nimi i dvě sestry, která začaly křičet a plakat, když je chtěli odvést. Musejí se přece postarat o malého bratříčka, jak slíbili rodičům. Esesman svolil, aby bratra vzali s sebou. Z osmdesáti osmi dětí bylo tedy vybráno sedm, které nacisté považovali za schopné poněmčení. Marie Šupíková dodnes nechápe, proč se stala jednou z vyvolených. Blond vlasy ani modré oči neměla.
Až mnohem později se dozvěděla, kdo byl onen esesák ve vysokých holínkách. Byl to obersturmbannführer SS Walter Robert Dongus, povoláním učitel, který se po vstupu do NSDAP a Waffen SS stal odborníkem pro otázky rasové teorie a vedoucím lodžské pobočky Hlavního úřadu pro rasové otázky a osídlování. Léta 1945 až 1955 strávil v zajetí, potom byl učitelem v Reutlingenu. Narodil se ve stejném roce jako můj děda, zemřel v roce 1964, dva roky před smrtí mého dědy, který v té působil jako učitel jazyků v Soestu, mém rodném městě.
Obrazy visící v galerii jsou barevné. Jsou barevné a zároveň smutné. I ony připomínají zavražděné děti z Lidic. Připomínají všechny děti, které umíraly v občanských válkách, válkách za nezávislost, partyzánských a guerillových válkách, koaličních válkách a světových válkách. Které umírají dodnes. V Sýrii, Afghánistánu, Somálsku, Angole, Libanonu a Palestině.
Minulost se stává současností. V současnosti se utváří budoucnost.
Z Lodže Marii převezli do dětského domova v Pastuchově u Poznaně. Vzpomíná si, jak je tam odvšivovali a na to, jak jim vychovatelky vštěpovaly železnou disciplínu a pravidla chování. Vzpomíná na denní výuku němčiny, na to, že jim pod hrozbou trestu zakázali mluvit rodným jazykem. Vzpomíná si na procházky lesem, na překrásný park a taky na to, že museli často pracovat na zahradě. Vzpomíná si na velikonoční svátky, které v domově zažila jen jednou, na vajíčka a sladkosti, které byly poschovávané po domě, je to její nejhezčí vzpomínka na dobu strávenou v dětském domově.
V Pastuchově zůstala Marie rok. Rok prožitý ve stínu, v němž bylo tak málo světla. Jednoho dne si ji ředitelka domova paní Höpfnerová pozvala do ředitelny, kde seděli postarší manželé. Marie před nimi musela přecházet sem a tam, dodnes neví proč. Manželé Ilse a Alfred Schillerovi přijeli do Pastuchova ještě třikrát. V červenci 1943 si Marii odvezli s sebou. Do Poznaně, hlavního města nacisty ustavené říšské župy Povartí. Marii bylo tehdy jedenáct let. Její nová rodina bydlela v Hindeburgově ulici číslo 6. Adoptivní matka jí dala dvoje šaty, kostkované modrobílé a tmavě modré s červenými puntíky, které ráda nosila. Dostávala dost jídla, chodila do školy, učila se hrát na klavír. Adoptivní rodiče s ní zacházejí dobře, Marie si nemůže stěžovat. Také Schillerovi jsou s novou dcerou spokojení. Jen její jméno se jím nelíbí. Přejmenují ji na Ingeborg. O původu dívky jménem Ingeborg nelze mít pochybnosti.
Jména mého otce zní Thomas a Ralph. Nelze z nich jednoznačně vyčíst ani německý, ani anglický původ. Náhoda, nebo úmysl? Děti se oslovují jménem, ale taky používají přezdívky. Dospělí se identifikují se svým příjmením. A to zní zrovna Smith. S tím se nedá nic dělat. A druhé zrovna Müllerová. Jako by mí prarodiče chtěli pohou silou svých jmen nastolit mezi znepřátelenými národy mír.
Do ledna 1945 žije Marie v rodině Schillerových v Poznani. S přibližující se frontou se Schillerovi stěhují na západ, nejdřív do Drážďan, kde Marie v únoru zažije zničující bombardování města Američany a Brity, potom se Schillerovi přestěhují do Boizenburgu v Mecklenbursku, kde žijí na adrese Bahnhofstraße 30. V maloměstě na Labi zažije Marie zánik velkoněmecké říše.
Několik měsíců po skončení války si Mariina adoptivní matka přečte výzvu lidických žen, které hledají v Německu své zavlečené děti. Alfred Schiller odjede s Ingeborg, která si už zase smí říkat Marie, do Berlína, města k nepoznání zničeného. V Berlíně ukáží Marii školní fotografii z Lidic, na níž se Marie pozná. Ve čtrnácti letech se poprvé dozví o rozsahu tragédie, která postihla rodné Lidice 10. června 1942. Řeknou jí, že její matka přežila věznění v koncentračním táboře Ravensbrück, ovšem nyní je hospitalizována v pražské nemocnici s vážnou tuberkulózou. Proto si pro ni přijede teta. Marie stráví se Schillerovými v Berlíně ještě několik dní. Potom se vše odehraje velice rychle. Marii odvedou od adoptivních rodičů, aniž se s nimi může rozloučit. Jediné, co jí zůstalo na památku, je fotografie. Ale i o tuhle poslední upomínku při předávání přijde. Když Marie ukáže fotografii tetě, teta ji před jejíma očima roztrhá. Teta přišla při lidickém masakru nejen o muže, ale i o své tři děti.
Marie Doležalová už Schillerovy nikdy neuvidí. V roce 1942 ztratila otce a bratra a 9. prosince 1946 umírá i Mariina matka. Měly pro sebe jen čtyři měsíce času. Během té doby spolu mohly mluvit jen s pomocí tlumočnice. Marie umí jen německy, její matka jen česky. Z jejich shledání se zachovala fotografie. Marie má vlasy zapletené do copů, sedí na nemocničním lůžku, matka objímá dceru kolem ramen. Usoužená žena na lůžku má na hlavě šátek, ale nevypadá jako matka čtrnáctileté dívky, nýbrž jako její babička.
Při zpětném ohlédnutí Marie říká, že se chtěla stát tlumočnicí. Ale při návratu do Lidic musela němčinu zapomenout. Vyrůstala u své tety. V roce 1947, kdy je jí patnáct let, svědčila před Mezinárodním soudním tribunálem v Norimberku. Rok na to zažívala výstavbu nových Lidic. Jako řada dalších lidických žen vstoupila do komunistické strany. Vdala se. Nyní se jmenuje Šupíková. Narodila se jí dcera a Marie poznala, co znamená starat se o dítě. Pracovala na okresním národním výboru, později v muzeu. Při výročních pamětních dnech poznala státníky z celého světa, kteří přijížděli na místo vyhlazených Lidic: Richarda Nixona, Helmutha Kohla, Françoise Mitteranda, Václava Havla. Marie Šupíková našla své poslání, své opravdové povolání – je pamětnice.
„Dodnes umím žít v minulosti ,“ říká Marie Šupíková. „vždyť jsem v Lidicích prožila deset let.“
Na co si ve svých osmdesáti letech vzpomíná? Na švestku v sousední zahradě, z níž kradla plody, na rozzuřenou sousedku, která ji honila po půlce vesnice. Na náves, kde s ostatními lidickými dětmi hrála kuličky. Na rybník, na kterém v zimě bruslila. Na cestu vesnicí, kterou sjížděla v zimě na sáňkách, na konci stávaly staré ženy, a když děti nedokázaly včas zabrzdit, uskakovaly na všechny strany, aspoň jednu z nich porazily. Na louku, kde pásla jako dítě husy. Na lesy, kde sbírala dřevo. Na potok, ve kterém se v létě koupala. Na venkovský obchod, jehož majitelka rozbíjela slepené bonbóny sukovicí.
Co si Marie Šupíková nedokáže odpustit: že přežila, a ostatní děti ne. Tichá výčitka v očích osiřelých matek.
Co si Marie Šupíková přeje? Fotografii svého adoptivního otce Alfreda Schillera. Měla ho ráda.
V uplynulých desetiletích se Schillerovy opakovaně pokusila najít. V roce 1972 se účastnila cesty po stopách lidických dětí. V Poznani vyhledala Hindenburgovu ulici, která se už jmenovala jinak. Poblíž kostela našla dům, který jí byl povědomý, zazvonila v horním patře, otevřela jí elegantní žena. Když jí Marie Šupíková vypověděla svůj příběh, žena ji pozvala dál. Ano, Schillerovy znala, ale co je s nimi dnes, to nevěděla.
V roce 1996 jela Marie Šupíková do Boizenburgu a našla dům, kde tenkrát se Schillerovými bydlela, i školu, do které chodila. Ale nepodařilo se jí zjistit, kam se Schillerovi odstěhovali.
„Vzpomínat není vždycky lehké,“ říká Marie Šupíková, „Ale vzpomínání je mou povinností.“
Svůj příběh ale sepsat nechce. Proč? Pokrčí rameny. Možná proto, že by se její příběh stal historií? Živoucí vzpomínka není nehybná. Možná se musí proměnit.
Lidice v USA ve státě Illinois, Lidice v Brazílii, Lidice v Panamě, St. Jeronimo-Lidice v Mexiku – po celém světě dnes připomínají města, vesnice, čtvrti, náměstí, ulice, zahrady a školy zmizelé místo. Existují památníky, pamětní desky, partnerská města, v mnoha zemích světa pojmenovali rodiče své dcery Lidice na paměť zavražděných dětí. Také pietní slavnosti udržují vzpomínku na Lidice, Ležáky, Telavåg a další zničená místa v paměti času.
A až zemře poslední pamětník?
A až se jméno obce stane strnulým symbolem?
Hroby mých prarodičů jsou už dávno zrušené, i čas pro hrob mého otce za několik let vyprší. My, jeho děti, na něj ještě uchováváme vzpomínky, ale po naší smrti si vezmeme živou vzpomínku do hrobu. Co zůstane, jsou obrazy a slova. Slova a obrazy, za jejichž autenticitu už nikdo nebude ručit. Co zůstane, je historie, v každé nové generaci nově interpretovaná a promýšlená. Co zůstane, jsou příběhy. Fikce inspirovaná památkou jiných.
[Aus dem Deutschen übersetzt von Jana Zoubková]
Deutsche Originalversion des Essays
[Lidice-Austausch]: Co zůstane, jsou příběhy (tschechische Übersetzung)
Pode mnou údolí. Rozlehlý park se zelenožlutými loukami, jimiž se vine úzká pěšina. Stromy rostou v odstupu, jen na vrcholku svahu vytvářejí hradbu, které ohraničuje údolí směrem k jihu. Ve stínu jednoho stromu je umístěná lavička, nikdo na ní neodpočívá. V nejnižším místě údolí se pod tmavě zelenou korunou stromu tyčí štíhlý kříž. Nad ním ubíhají šedobílá oblaka. Až na šumění stromů je ticho.
Když mraky protrhne slunce, stoupám nahoru. Údolím vane vítr prosycený vůní luk. Tráva byla posečená teprve před několika dny. Přesto všude vyrážejí rostliny – heřmánek, jetel, podběl, řebříček, bodláky, blatouchy. Za prvním ohybem pěšiny se v trávě objeví kámen. Načervenalý pískovec, osekaný a zdobený, ulomený monolit, opěrný nebo vazební kámen, na něm nádobka bez svíčky.
Tady.
Ve středu 10. června 1942, pár minut po půlnoci protrhne ztichlé místo výkřik. Desetiletá Marie Doležalová se probudí. „Otevřete!“ Bušení na dveře. Otec otvírá dveře. Dovnitř vpadají muži v uniformách. „Okamžitě se oblečte! Tak dělejte!“ Marie na sebe nahází šaty a jde s rodiči a bratrem Josefem ven. Před domem a na silnici do vsi se to jen hemží německými policisty. Otec se ptá, co se děje, ale nikdo mu neodpoví. Místo toho je policisti vyzvou, aby šli dolů do vsi, kde dostanou další příkazy. Dům Doležalů leží poněkud stranou, domy ostatních obyvatel se táhnou spodní částí údolí. Na hranici obce rodinu rozdělí. Otce odvádějí do statku rodiny Horákovy. Marii a Josefa s matkou vedou ke škole, kam brzy přicházejí další ženy a děti z vesnice. Peníze a cennosti, všechno, co při překotném odchodu vzali s sebou, musejí odevzdat. Mají být zticha a čekat na další příkazy, nic se jim nestane. Dlouhé hodiny stráví v nejistotě. Za úsvitu přijíždějí před školu nákladní auta s plachtami na korbě. Všechny ženy a děti do nich musí nastoupit. Na silnici se víří prach, když Marie naposledy vidí svou vesnici.
Nedaleko hraničního kamene obce vyrůstají ze země zbytky zdi. Kamenné jizvy. Tady zemřel Mariin otec. Dopoledne 10. června 1942. Společně s dalšími 172 muži a chlapci z vesnice. Všichni mužští obyvatelé od patnácti let výše. Rozkaz SS. Museli se postavit před navrstvené matrace. Zpočátku po pěti. Protože to trvalo příliš dlouho, tak po deseti. Za necelé dvě hodiny byli všichni mrtví. O šest dnů později, 16. června 1942, popravila německá policie na kobyliské střelnici v Praze další muže z Lidic. Dělníky z noční směny a dva chlapce, kteří původně odjeli s ostatními dětmi. Když gestapo zjistilo, že už jim bylo patnáct let, poslali je na smrt. Jeden z nich byl Josef Doležal. Mariin bratr zemřel stejně jako jeho otec kulkami popravčí čety. O jeho osudu rozhodlo pouhých několik měsíců.
Ve větvích stromů šumí vítr. I stromy vyprávějí historii tohoto místa. Jeden z nich je starší než všechny ostatní, jak říkají ti, co zničení Lidic přežili. Jestli je paměť neklame, tento strom jako jediný přežil vyhlazování v červnu 1942. Ostatní stromy a keře byly vysazeny později. Aby se vyhladila vzpomínka, která je nevyhladitelná.
Mému otci bylo čtrnáct let, když válka skončila. O leteckém bombardování, jekotu sirén, blížících se letadlech, kamenných kostrách domů, kouřících ruinách nikdy nevyprávěl. Ani o svém strachu, nočních můrách, matčině trápení a starostech o bratry, kteří bojovali v Rusku, o svých obavách, protože od začátku války žil na území nepřátel, nevyprávěl o hladu a bídě, o smrti a přežití. Vyprávěl o kamarádově míči.
Křesťanský symbol. Umístěný několik metrů od základů Horákova statku, upomíná na mrtvé. Dva tenké kmínky zkřížené ve výši. Kolem středu kříže se vine trnová koruna z drátu. Slunce vykukuje z mraků. Stín kříže padá na zahrádku s trávníkem a záhonem růží, kterou obklopuje živý plot z thújí a zimostrázů.
Tady.
Zřejmě jsou zde zakopána těla zvražděných mužů. Přesně se to neví. Lépe řečeno nikdo to nechce vědět. Celý areál je pietní prostranství. Hřbitov bez hrobů. Na dohled od kříže odkryli přeživší obyvatelé Lidic základy kostela. V muzeu je vystavený kostelní portál, který jako zázrakem odolal ohni. Zázraky jsou dobré. Zázraky poskytují útěchu. Někdejší školu připomíná jen jeden kámen. Vyčnívá rozbitý ze země zarostlé trávou pár kroků od místa, kde stával kostel.
Víc toho nezbylo.
Když Němci zastřelili muže a odvezli ženy a děti, vesnici zapálili, ohořelé ruiny odstřelili a vybagrovali hřbitov. Nakonec jednotky Říšské pracovní služby srovnaly celé místo se zemí, navezly půdu až do metrové výše, zasadily stromy a keře a dokonce změnily koryto potoka.
Lidice nemělo připomínat vůbec nic.
Dnes právě tohle Lidice připomíná. Prázdný prostor uprostřed kvetoucí krajiny. Vakuum, do nějž další generace vkládají své myšlenky. Zmizelé místo, do nějž malují své obrazy. Své skici. Své představy. Své sny a utopie.
Jdu po louce a v myšlenkách se vracím na počátek.
Proč tohle všechno?
K pomstě za atentát na Heydricha, odplatě za smrt zastupujícího říšského protektora, strůjce konečného řešení, by snad stačilo zavraždit rukojmí. Proč se nacisti, a to uprostřed války, zabývali po celý rok tím, že krajinu, která obklopovala jednu nevýznamnou vesnici, tak měnili? Co je pohánělo? Pýcha? Představa božské všemoci? Šok z vlastní zranitelnosti? Nebo víra, že zlomí odpor svých protivníků zápalnou obětí, jakou svět dosud neviděl?
Pokud by jim skutečně šlo o naprosté vyhlazení jakékoliv vzpomínky, museli by odstranit i všechny písemné doklady, každou zmínku o této vesnici, v archivech zničit všechny dokumenty, rodné a úmrtní listy obyvatel Lidic, a najít všechny bývalé obyvatele, všechny přátele a sousedy z okolních vsí, v podstatě každého, kdo kdy vstoupil na území Lidic, nebo se na ně jen díval z návrší, každého, kdo byl schopen o Lidicích něco říct.
Nákladní auta odvezla ženy a děti do Kladna. Jízda trvala dvacet minut. V tělocvičně gymnázia všichni zůstali tři dny a noci. Na podlaze pokryté slámou se tísnilo tři sta lidí. Nejstarší ženě bylo osmdesát osm let, nejmladší šestnáct. Nacisté vyslýchali ženy ohledně nemocí jejich synů a dcer, děti zkoumali podle neprůhledných kritérií, zaznamenávali barvu vlasů a očí, měřili jim lebky. Nakonec napsali jména dětí na papírové cedule a pověsili jim je na krk. Třetího dne, v pátek, oddělili děti od matek. Marie si vzpomíná, že jeden voják střelil do přikrývky, když se děti nechtěly pustit matky. Vzpomíná si na padající omítku. A na ohlušující ticho.
Ženy deportovali do koncentračního tábor Ravensbrück, děti do sběrného tábora v Lodži. Až na tři, které vybrali podle údajně árijského vzezření pro germanizaci v Říši, ty odvezli do Prahy. V Lodži vybrali funkcionáři SS z osmdesáti osmi dětí dalších sedm k poněmčení, jednoho chlapce a šest dívek, mezi nimi i Marii Doležalovou. Pro zbylých osmdesát jedna dětí z Lidic dostal obersturmbannführer SS Hermann Krumey, vedoucí Přesídlovací centrály v Poznani od svého představeného Adolfa Eichmanna z Říšského hlavního bezpečnostního úřadu v Berlíně povolení pro sonderbehandlung – zvláštní zacházení. Nejdřív dětem nařídili, aby napsaly lístky svým příbuzným v protektorátě. Některé lístky se zachovaly dodnes. Dětí v nich píšou o osamělosti, hladu a bídě. Všechny končí prosbou o zaslání jídla, šatů, papíru a známek do Polska. Adresa odesílatele zněla: Tábor Gneisenau 41, Povartí.
Dva dny předtím, než poštovní úředník jejich lístky v Lodži orazítkoval, odvezli děti ze sběrného tábora do Chełmna, kde byly s největší pravděpodobností zavražděny výfukovými plyny v nákladním autě.
„Vidíte, brzy mi bude osmdesát,“ říká Marie Šupíková, rozená Doležalová, „a přece budu vždycky lidické dítě“.
Na podstavci orámovaném keři připomíná sousoší bronzových postav nejmladší obyvatele Lidic, které zemřely v dlouhé noci bez úsvitu. Tady u pomníku lidických dětí nabývá konkrétní rysy to, co se nedá pochopit, minulost a současnost splývají v jedno. Smutné dětské tváře hledí do dálky nebo hrůzou přivírají oči. U nohou jim leží pozdravy návštěvníků, plyšová zvířátka, panenky, autíčka, žvýkačka a lízátko. Dva velmi mladí návštěvníci se dívají na početnou skupinu postav. Ač jsou i oni ještě děti, jistě chápou, co se stalo v létě 1942 s dětmi, na jejichž sochy se dívají. Ale co to má s nimi společného?
Bylo mi šest nebo sedm, když mi táta poprvé vyprávěl o zážitku, který ovlivnil jeho život jako žádný jiný a o kterém mluvil později ještě víckrát, vždy stejnými slovy. Teprve po jeho smrti jsem pochopil, že příběh, který se skrýval za sděleným zážitkem, nikdy nevyprávěl. Jak jako dítě prožíval válku, čemu věřil, o čem snil, jak trávil dny, zda sám, nebo s kamarády, jaké koníčky měl, jaké poklady skrýval, co měl rád a čím opovrhoval, jaká jídla mu máma vařila a jaké příběhy mu táta předčítal před spaním, jestli se jako jedináček cítil osamělý, nebo měl radost z pozornosti rodičů, o niž se nemusel dělit.
Mí prarodiče se seznámili za první světové války. Reginald James Stephen Smith, narozený roku 1900, byl vojákem britské armády, Maria Müllerová, o rok mladší než děda, žila ve městě Opladen, které bylo tehdy okresní, dnes je součástí Leverkusenu. Nevím, jak a kdy se seznámili, jestli to byla láska na první pohled nebo zda se sblížili postupně. Vzali se po válce 8. června 1924 v Poole, pobřežním městě na jihu Anglie, které dřív patřilo k hrabství Dorset a bylo rodným městem mé prababičky. Šest let po svatbě, 22. října 1930, dva a čtvrt rokem před tím, než se Hitler dostal k moci, se narodil můj otec Thomas Raplh Smith. Brzy po narození se rodina přestěhovala do Anglie, kde můj otec prožil první léta dětství. Z této doby je mi známo jen jméno jedné tety a bratrance.
Důvody, proč rodina pobývala 3. září 1939, kdy Velká Británie vyhlásila Německu válku, rovněž neznám, ti, kterých bych se mohl zeptal, jsou už mrtví. Děda tehdy učil v jazykové škole v Porýní a musel blížící se tragédii předvídat, stejně tak babička, vždyť nacistická propaganda už dávno běžela na plné obrátky. Nelze věřit, že by je vypuknutí války překvapilo. Možná chtěli vycestovat, ale chyběly jim potřebné dokumenty. Mého dědu po vyhlášení války internovali, protože byl Brit. Nelze předpokládat, že by se mocní Říše báli nějakého učitele jazyků. Zavřeli ho ze msty nebo jako rukojmí. Babička s houževnatostí sobě vlastní dosáhla manželova propuštění. Ovšem gestapo ho internovalo podruhé. Nevím, jak se děda i podruhé dostal na svobodu a jak rodina prožila poslední válečná léta. Informace mám až z doby po bezpodmínečné kapitulaci Německa a poválečného budování země, jehož se účastnili i mí prarodiče a otec, jemuž bylo na konci války patnáct.
Událost, která ho poznamenala na celý život, se stala, když mu bylo osm nebo devět let. Představuju si kluka v krátkých kalhotách, malého, hubeného, s hezkým obličejem a tmavě plavými vlasy. Je odpoledne, možná svítí slunce, možná nad městem táhnou po obloze mraky, ale určitě neprší, jinak by ho máma anebo některá teta zavolala domů. S klukem od sousedů hraje fotbal.
Asi si vyznačili branku, chlebníky nebo kameny, možná kopali do míče proti zdi ve dvoře. Pak se stalo, co se stát nemělo. Můj otec se rozběhne a nechtěně vystřelí míč, míč toho druhého, na střechu. Sousedovic kluk se rozbrečí. Běží domů a řekne svému otci, co se stalo. Soused rudý vzteky vyběhne ven, popadne viníka, hlavou mu udeří o zeď a praští ho pěstí do obličeje. Ty všivej Angláne! Řekne jen tuhle jedinou větu. Tou historka končí. Mému malému otci očividně nikdo nepřišel na pomoc. Útočník nebyl nikdy obžalován. Mému otci se nikdy nedostalo spravedlnosti. Po válce historie pokračuje, když můj otec tlumočí mezi Němci a spojenci a náhle patří k vítězům, kteří ho vybavují insigniemi své moci – cigaretami a čokoládou.
Rána, kterou utrpěl toho odpoledne v Leverkusenu, se nikdy nezhojila. Záhy se mu otřásl celý svět, formovala ho bezmoc, bezbrannost a zoufalství, pocit méněcennosti kvůli svému původu, a přenášel to dál na nás, svoje děti. Setrvalé dědictví. Protože on uznával autority, my jsme se museli každé autoritě vzepřít. Protože on se přizpůsoboval, my museli vybočovat z řady. Protože on chtěl být celý život němečtější než Němci, my se brali za svůj původ a vychvalovali svou nikdy nespatřenou vlast. Nás bylo pět, on byl sám. Na mé třicáté narozeniny jsme ho pochovali. Ale smrtí rozpory s ním neskončily. Můj syn, který svého anglického dědu nikdy nepoznal, bude s dědictvím nakládat po svém. Stejně jako rodiče a prarodiče jsou i vnuci zajatci v labyrintu času.
Mladičtí návštěvníci jdou dál. Slyším jejich smích. U paty pomníku nechali kartičku. Je na ní napsané datum a dvě jména.
Jen sedmnáct dětí z Lidic přežilo mstu nacistů. Na dohled od základů kostela, na druhé straně potoka, byly pro ženy, které se vrátily z koncentračního tábora postaveny nové Lidice. Cesta do nové obce vede sadem, v němž kvetou tisíce růží, Pocházejí ze všech koutů světa a jsou zasazeny do lidické půdy.
Před kvetoucí nádherou pózují novomanželé. Fotograf vzhlédne. Čeká na okamžik, kdy z mraků vykoukne slunce. Tradice velí, že každý svatební pár zasadí na pamětním místě růžový keř, kvetoucí vzpomínku.
Do nových Lidic vede alej dlouhá čtyři sta metrů, jmenuje se 10. června 1942. Uprostřed je travnatý pruh s mnoha květinami, po obou stranách aleje sto šedesát domů, všechny jednopatrové, s plotem a předzahrádkou, většinou šedé, některé svítivě žluté, kostel ani náměstí tu není, obec je liduprázdná, alespoň dnešní den. Na konci aleje se tyčí mohutná budova s vysokým skleněným vchodem, v němž se zrcadlí obloha. Nad vstupem nápis Lidická galerie. Je zde sbírka významných uměleckých děl, i od německých umělců, a také dětské kresby z celého světa. Na venkovním schodišti se otáčím. Nikde nikdo. V jednom z těchto domů bydlí Marie Šupíková, věčné dítě. Ještě žije třináct lidických dětí. Kdo uchová vzpomínku, až zemře poslední pamětník?
Marii Doležalové bylo deset let, když čekala na další osud v bývalé textilní továrně v Lodži, městě, které Němci nazvali Litzmannstadt. Patřila ke starším dětem, a tak se starala o ty nejmenší, vytržené z chráněného světa, které celý den plakaly. Většina dětí byla oblečená nalehko. Některé byly nahé. Přenechány samy sobě ležely na studené podlaze továrny, v noci nouzově přikryté plášti. Nesměly se mýt, takže je brzy sužovaly vši a jiný hmyz.
Marie Šupíková si vzpomíná na vojáka, byl to příslušník SS, v ruce měl hůlku, možná to byl bičík, švihal se do holínek a občas jím ukázal na nějaké dítě. I na ni ukázal, proč, to nevěděla. Z dětí vybral šest dívek. Mezi nimi i dvě sestry, která začaly křičet a plakat, když je chtěli odvést. Musejí se přece postarat o malého bratříčka, jak slíbili rodičům. Esesman svolil, aby bratra vzali s sebou. Z osmdesáti osmi dětí bylo tedy vybráno sedm, které nacisté považovali za schopné poněmčení. Marie Šupíková dodnes nechápe, proč se stala jednou z vyvolených. Blond vlasy ani modré oči neměla.
Až mnohem později se dozvěděla, kdo byl onen esesák ve vysokých holínkách. Byl to obersturmbannführer SS Walter Robert Dongus, povoláním učitel, který se po vstupu do NSDAP a Waffen SS stal odborníkem pro otázky rasové teorie a vedoucím lodžské pobočky Hlavního úřadu pro rasové otázky a osídlování. Léta 1945 až 1955 strávil v zajetí, potom byl učitelem v Reutlingenu. Narodil se ve stejném roce jako můj děda, zemřel v roce 1964, dva roky před smrtí mého dědy, který v té působil jako učitel jazyků v Soestu, mém rodném městě.
Obrazy visící v galerii jsou barevné. Jsou barevné a zároveň smutné. I ony připomínají zavražděné děti z Lidic. Připomínají všechny děti, které umíraly v občanských válkách, válkách za nezávislost, partyzánských a guerillových válkách, koaličních válkách a světových válkách. Které umírají dodnes. V Sýrii, Afghánistánu, Somálsku, Angole, Libanonu a Palestině.
Minulost se stává současností. V současnosti se utváří budoucnost.
Z Lodže Marii převezli do dětského domova v Pastuchově u Poznaně. Vzpomíná si, jak je tam odvšivovali a na to, jak jim vychovatelky vštěpovaly železnou disciplínu a pravidla chování. Vzpomíná na denní výuku němčiny, na to, že jim pod hrozbou trestu zakázali mluvit rodným jazykem. Vzpomíná si na procházky lesem, na překrásný park a taky na to, že museli často pracovat na zahradě. Vzpomíná si na velikonoční svátky, které v domově zažila jen jednou, na vajíčka a sladkosti, které byly poschovávané po domě, je to její nejhezčí vzpomínka na dobu strávenou v dětském domově.
V Pastuchově zůstala Marie rok. Rok prožitý ve stínu, v němž bylo tak málo světla. Jednoho dne si ji ředitelka domova paní Höpfnerová pozvala do ředitelny, kde seděli postarší manželé. Marie před nimi musela přecházet sem a tam, dodnes neví proč. Manželé Ilse a Alfred Schillerovi přijeli do Pastuchova ještě třikrát. V červenci 1943 si Marii odvezli s sebou. Do Poznaně, hlavního města nacisty ustavené říšské župy Povartí. Marii bylo tehdy jedenáct let. Její nová rodina bydlela v Hindeburgově ulici číslo 6. Adoptivní matka jí dala dvoje šaty, kostkované modrobílé a tmavě modré s červenými puntíky, které ráda nosila. Dostávala dost jídla, chodila do školy, učila se hrát na klavír. Adoptivní rodiče s ní zacházejí dobře, Marie si nemůže stěžovat. Také Schillerovi jsou s novou dcerou spokojení. Jen její jméno se jím nelíbí. Přejmenují ji na Ingeborg. O původu dívky jménem Ingeborg nelze mít pochybnosti.
Jména mého otce zní Thomas a Ralph. Nelze z nich jednoznačně vyčíst ani německý, ani anglický původ. Náhoda, nebo úmysl? Děti se oslovují jménem, ale taky používají přezdívky. Dospělí se identifikují se svým příjmením. A to zní zrovna Smith. S tím se nedá nic dělat. A druhé zrovna Müllerová. Jako by mí prarodiče chtěli pohou silou svých jmen nastolit mezi znepřátelenými národy mír.
Do ledna 1945 žije Marie v rodině Schillerových v Poznani. S přibližující se frontou se Schillerovi stěhují na západ, nejdřív do Drážďan, kde Marie v únoru zažije zničující bombardování města Američany a Brity, potom se Schillerovi přestěhují do Boizenburgu v Mecklenbursku, kde žijí na adrese Bahnhofstraße 30. V maloměstě na Labi zažije Marie zánik velkoněmecké říše.
Několik měsíců po skončení války si Mariina adoptivní matka přečte výzvu lidických žen, které hledají v Německu své zavlečené děti. Alfred Schiller odjede s Ingeborg, která si už zase smí říkat Marie, do Berlína, města k nepoznání zničeného. V Berlíně ukáží Marii školní fotografii z Lidic, na níž se Marie pozná. Ve čtrnácti letech se poprvé dozví o rozsahu tragédie, která postihla rodné Lidice 10. června 1942. Řeknou jí, že její matka přežila věznění v koncentračním táboře Ravensbrück, ovšem nyní je hospitalizována v pražské nemocnici s vážnou tuberkulózou. Proto si pro ni přijede teta. Marie stráví se Schillerovými v Berlíně ještě několik dní. Potom se vše odehraje velice rychle. Marii odvedou od adoptivních rodičů, aniž se s nimi může rozloučit. Jediné, co jí zůstalo na památku, je fotografie. Ale i o tuhle poslední upomínku při předávání přijde. Když Marie ukáže fotografii tetě, teta ji před jejíma očima roztrhá. Teta přišla při lidickém masakru nejen o muže, ale i o své tři děti.
Marie Doležalová už Schillerovy nikdy neuvidí. V roce 1942 ztratila otce a bratra a 9. prosince 1946 umírá i Mariina matka. Měly pro sebe jen čtyři měsíce času. Během té doby spolu mohly mluvit jen s pomocí tlumočnice. Marie umí jen německy, její matka jen česky. Z jejich shledání se zachovala fotografie. Marie má vlasy zapletené do copů, sedí na nemocničním lůžku, matka objímá dceru kolem ramen. Usoužená žena na lůžku má na hlavě šátek, ale nevypadá jako matka čtrnáctileté dívky, nýbrž jako její babička.
Při zpětném ohlédnutí Marie říká, že se chtěla stát tlumočnicí. Ale při návratu do Lidic musela němčinu zapomenout. Vyrůstala u své tety. V roce 1947, kdy je jí patnáct let, svědčila před Mezinárodním soudním tribunálem v Norimberku. Rok na to zažívala výstavbu nových Lidic. Jako řada dalších lidických žen vstoupila do komunistické strany. Vdala se. Nyní se jmenuje Šupíková. Narodila se jí dcera a Marie poznala, co znamená starat se o dítě. Pracovala na okresním národním výboru, později v muzeu. Při výročních pamětních dnech poznala státníky z celého světa, kteří přijížděli na místo vyhlazených Lidic: Richarda Nixona, Helmutha Kohla, Françoise Mitteranda, Václava Havla. Marie Šupíková našla své poslání, své opravdové povolání – je pamětnice.
„Dodnes umím žít v minulosti ,“ říká Marie Šupíková. „vždyť jsem v Lidicích prožila deset let.“
Na co si ve svých osmdesáti letech vzpomíná? Na švestku v sousední zahradě, z níž kradla plody, na rozzuřenou sousedku, která ji honila po půlce vesnice. Na náves, kde s ostatními lidickými dětmi hrála kuličky. Na rybník, na kterém v zimě bruslila. Na cestu vesnicí, kterou sjížděla v zimě na sáňkách, na konci stávaly staré ženy, a když děti nedokázaly včas zabrzdit, uskakovaly na všechny strany, aspoň jednu z nich porazily. Na louku, kde pásla jako dítě husy. Na lesy, kde sbírala dřevo. Na potok, ve kterém se v létě koupala. Na venkovský obchod, jehož majitelka rozbíjela slepené bonbóny sukovicí.
Co si Marie Šupíková nedokáže odpustit: že přežila, a ostatní děti ne. Tichá výčitka v očích osiřelých matek.
Co si Marie Šupíková přeje? Fotografii svého adoptivního otce Alfreda Schillera. Měla ho ráda.
V uplynulých desetiletích se Schillerovy opakovaně pokusila najít. V roce 1972 se účastnila cesty po stopách lidických dětí. V Poznani vyhledala Hindenburgovu ulici, která se už jmenovala jinak. Poblíž kostela našla dům, který jí byl povědomý, zazvonila v horním patře, otevřela jí elegantní žena. Když jí Marie Šupíková vypověděla svůj příběh, žena ji pozvala dál. Ano, Schillerovy znala, ale co je s nimi dnes, to nevěděla.
V roce 1996 jela Marie Šupíková do Boizenburgu a našla dům, kde tenkrát se Schillerovými bydlela, i školu, do které chodila. Ale nepodařilo se jí zjistit, kam se Schillerovi odstěhovali.
„Vzpomínat není vždycky lehké,“ říká Marie Šupíková, „Ale vzpomínání je mou povinností.“
Svůj příběh ale sepsat nechce. Proč? Pokrčí rameny. Možná proto, že by se její příběh stal historií? Živoucí vzpomínka není nehybná. Možná se musí proměnit.
Lidice v USA ve státě Illinois, Lidice v Brazílii, Lidice v Panamě, St. Jeronimo-Lidice v Mexiku – po celém světě dnes připomínají města, vesnice, čtvrti, náměstí, ulice, zahrady a školy zmizelé místo. Existují památníky, pamětní desky, partnerská města, v mnoha zemích světa pojmenovali rodiče své dcery Lidice na paměť zavražděných dětí. Také pietní slavnosti udržují vzpomínku na Lidice, Ležáky, Telavåg a další zničená místa v paměti času.
A až zemře poslední pamětník?
A až se jméno obce stane strnulým symbolem?
Hroby mých prarodičů jsou už dávno zrušené, i čas pro hrob mého otce za několik let vyprší. My, jeho děti, na něj ještě uchováváme vzpomínky, ale po naší smrti si vezmeme živou vzpomínku do hrobu. Co zůstane, jsou obrazy a slova. Slova a obrazy, za jejichž autenticitu už nikdo nebude ručit. Co zůstane, je historie, v každé nové generaci nově interpretovaná a promýšlená. Co zůstane, jsou příběhy. Fikce inspirovaná památkou jiných.
[Aus dem Deutschen übersetzt von Jana Zoubková]